Novinky Mediální výstupy

 

 

Já jsem se pro politické angažmá rozhodla ještě v devadesátých letech, v době, kdy politika nebyla tolik dehonestována a kdy byl i zájem společnosti o to, co se děje ve veřejném prostoru, daleko větší. Lidé se tehdy přirozeně chtěli do tohoto dění aktivně zapojovat. Tím bezprostředním motivem pro mě pak byly události kolem vládní krize v roce 1997, kdy jsem cítila určitou nespravedlnost v oné snaze potopit ODS a s ní i vše dobré, co této zemi do té doby přinesla. Měla jsem pocit, že bych k tomu měla zaujmout nějaký aktivní postoj, a tak jsem do ní vstoupila.

 

 

Tou byla touha aktivně se podílet na rozvoji místa, kde celý život žiji, a tím je Praha 2. Proto jsem se záhy stala zastupitelkou a místostarostkou. Je to již bezmála dvacet let a tehdy bych určitě nehádala, jakým vývojem za tu dobu můj život projde.

 

 

Ne, ne, to si určitě nevyčítám. I přes všechna negativa, přes stres, mnohé zásahy do soukromí a přes to, že všichni politici u nás všeobecně mají nálepku zločince, bych neměnila. Vždycky, když začnu pochybovat, zda to bylo správné rozhodnutí a zda jsem měla ve volbách, kterými jsem prošla, pokračovat, vzpomenu si na všechno, co se nám na Praze 2 podařilo za tu dobu změnit.

 

 

Vzpomenu si na krásně obnovené parky, fungující radnici, která je pozitivně hodnocena občany, na spoustu děkovných dopisů a mailů, na spoustu projektů, které se podařilo realizovat a které slouží občanům. A podobně to mám i se svou prací ve sněmovně, kde za svůj velký úspěch považuji například pozitivní změny pro příslušníky Aktivní zálohy AČR. Těší mě, že mohu být v rolích, které vykonávám, prospěšná.

 

 

Politika je pro mě cesta k tomu měnit věci k lepšímu, aby dobře sloužily občanům. Podílet se na rozvoji naší země, posouvat ji kupředu ve prospěch jejích občanů. ODS je pak pro mě strana, která má k této službě ty nejlepší předpoklady a ten nejlepší a nejucelenější program. I přes mnohá negativa, která si dobře uvědomujeme, jsme to v minulosti mnohokrát prokázali. Bez ODS by naše země nebyla tam, kde je.

 

 

To je vcelku jednoduché definovat. Jsou to strany, které nefungují demokraticky uvnitř a logicky pak nemohou uplatňovat demokratické principy ani navenek a demokracii ohrožují. Některé z nich chtějí principy, které jsou s demokracií příkře neslučitelné, jako například třídní boj nebo diskriminaci určitých skupin, prosazovat přímo aktivně. Jiné zas mohou stát například na vůdcovském principu, nebo uvnitř nich neprobíhá standardní soupeření či probíhá jen naoko, což je velmi nezdravé. Do této skupiny řadím i hnutí ANO, které je podle mě nebezpečné vysokou koncentrací moci v rukou jednoho člověka. Spolupráce s demokratickými stranami je představitelná, pokud se shodneme na klíčových programových prioritách, které prosazujeme. S těmi nedemokratickými pak spolupráci vylučuji.

 

 

Za největší zlo považuji skutečnost, že diskusi o skutečných problémech, střet programových vizí, souboj idejí a myšlenek v politice nahradil prázdný marketing, líbivé fráze a populismus. Souvisí to zejména se vstupem Andreje Babiše do politiky, jehož marketing je skutečně mistrovsky propracovaný, ale jde jen o obelhávání veřejnosti. Je chybou socialistů a lidovců, že mu dali takový prostor, a je chybou prezidenta Zemana, že tento trend sám podporuje a je v populismu sám přeborníkem.

 

 

Hnutí ANO a Andrej Babiš jsou pro mě jednoznačně hrozbou pro naši demokracii, a to zejména kvůli zcela bezprecedentní koncentraci politické, mediální a ekonomické moci. Kouzlo Andreje Babiše spočívá v jeho dokonalé schopnosti lhát a předstírat, že je nějakou zásadní změnou nebo novým vládcem, který zajistí pro všechny blahobyt.

 

 

Ta spočívá hlavně v tvrzení, že nemá absolutně nic společného s negativními jevy, které provázely náš porevoluční vývoj. A při tom u mnoha z nich byl osobně přítomen, byl vlivným podnikatelem, jehož zázračné zbohatnutí je založeno na nátlaku, aktivitách na hraně zákona, ale i za ní, na stycích s mocenskými špičkami, které dnes dehonestuje. Andrej Babiš a jeho hnutí naši politiku posouvají kamsi k východní praxi, kde vládnou mocní oligarchové a prostřednictvím peněz si získávají voliče díky propracované strategii a propagandě. Je to sice dočasná záležitost, ale následky tohoto výjevu pro nás mohou být katastrofální.

 

 

Nic takového mne nenapadá. Kdybych snad řekla, že bychom měli převzít ony tolik opěvované marketingové praktiky, pak bychom se do značné míry vzdali obsahu naší politiky a našeho programu. Protože nelze slibovat všechno všem na základě průzkumů. ODS je realistickou stranou a neslibuje nesplnitelné. My chceme politice vrátit obsah a smysl a odmítáme nabízet jen prázdné pozlátko.

 

 

V tomto máme jasno. Oba tyto instrumenty zrušíme, protože všem jen zkomplikovaly život, přinesly podnikatelům nové náklady na software, hardware i zpracování účetnictví a pro stát je přínos zcela minimální. Pokud je záměrem srovnat podmínky na trhu a eliminovat šedou ekonomiku, pak zejména dbejme o to, abychom podnikatele netlačili do úzkých zbytečnou regulací, vysokými daněmi a komplikovaným daňovým systémem. Ochota platit daně se pak jednoznačně zvýší, to je prokazatelné.

 

 

Domnívám se, že podvodníci si k podvodům vždy cestu najdou. Ale pokud budou platit jednoduchá pravidla, pak je daleko snazší i jejich kontrola a vymahatelnost. EET a kontrolní hlášení jsou jen dalším pokrokem ve státní šikaně a důsledkem toho, že stát selhává v kontrolních funkcích. Neoprávněně tak nutí podnikatele, aby kontrolovali sami sebe. Rovných podmínek podnikání je nutné ale docílit jinak než represí a desetitisícovými pokutami za drobné chyby v kontrolním hlášení.

 

 

Tyto prostředky nebudeme brát ze státního rozpočtu a přerozdělovat je jako socialisté. My chceme ty prostředky nechat v kapsách lidí tím, že snížíme odvody a zavedeme 15% sazbu daně z příjmů z hrubé mzdy. Čili my zrušíme koncept mzdy superhrubé. Jistě lze namítnout, že ty prostředky budou potom v rozpočtu chybět. My se ale domníváme, že nikoliv, protože vidíme velký potenciál úspor. Současná vláda neskutečným způsobem navýšila mandatorní výdaje státu. Nabrala desítky tisíc nových státních zaměstnanců, nabobtnala sociální systém, aniž by dbala o jeho efektivitu a účelnost. Tam všude ale i jinde je třeba učinit úsporné zásahy.

 

 

Můj postoj podle mého názoru není radikální a v žádném případě netvrdím, že bychom neměli pomáhat lidem v nouzi. To bychom samozřejmě měli a měli bychom být solidární i se zeměmi, které uprchlickou krizí trpí nejvíce. Vše záleží ale na tom, jak by to v reálu mělo vypadat. Jsem pro pomoc uprchlíkům, kteří skutečně pocházejí z válečných regionů, jsou politicky či nábožensky pronásledováni. Přitom ale je na místě obezřetnost a je třeba, aby tito lidé byli skutečně prověření, byla nám známa jejich identita a aby z jejich strany existovala vůle k tomu se přizpůsobit našim podmínkám a pravidlům. Pokud někdo chce pomoc, tak k tomu přeci musí být ochoten.

 

 

Ano. Druhou věcí pak je, že tito lidé také musí projevovat vůli zde s námi být. Česká republika nepatří mezi cílové imigrační země a držet zde někoho na základě kvót proti jeho vůli nelze. No a další věcí pak je, že by mělo být jasně dáno, že jakmile pominou důvody, proč ti lidé museli ze své země odejít, měli by se vrátit domů, pakliže jejich země není rozvrácena a není nemožné v ní žít. Přijmout všechny natrvalo nelze, zvláště pokud nebudou ochotni zapojit se do běžného života, naučit se místní jazyk a živit se na základě vlastního úsilí.

 

 

ODS představila své návrhy na řešení uprchlické krize již dávno, zhruba před rokem a půl. Předně je třeba zastavit nekontrolovaný proud nelegálních migrantů do Evropy, posílit vnější hranici a rozbít důsledně převaděčské gangy. Státy, které mají chránit vnější schengenskou hranici, mají na to z EU prostředky a nejsou schopny to naplňovat, nemají v Schengenu co dělat. Druhým klíčovým faktorem je spolupráce s tranzitními zeměmi za hranicí Evropy, posilování tzv. hotspotů, finanční a materiální pomoc těmto zemím, nastavení pravidel navracení nelegálních migrantů a masivní informační kampaň v uprchlických táborech o tom, že nelegální migrace není v Evropě tolerována. A v neposlední řadě musíme trvat na důsledné integraci těch, které do evropských zemí přijmeme. Tito lidé musí projevit vůli přizpůsobit se našim podmínkám, jinak tu nemají co dělat.

 

 

Věřím, že určité kapacity na to máme, nicméně nejsou samozřejmě bez limitů. A já jsem navíc stále přesvědčena o tom, že pakliže ti lidé k nám nechtějí, což je zjevné, tak bychom je k tomu násilně na základě zcela nesmyslných kvót neměli nutit. To nedává přeci žádnou logiku. Jsem pro to, abychom například finančně pomáhali zemím, které jsou cílovými destinacemi, ale přemísťování těch lidí, kteří nakonec třeba zas odejdou jinam, je jen plýtváním energií a penězi. Pomáhat lze jen těm, kteří pomoc chtějí.

 

 

Toto téma mi připadá býti velmi umělým. A to právě proto, že s burkinami na plážích či u bazénů se v naší zemi opravdu nijak hojně nesetkáte. Podle mého názoru je právem majitele bazénu rozhodnout si o tom, v jakém oděvu se zde lidé smějí koupat – mnohde jsou z hygienických důvodů zakázány například i koupací šortky apod. Nehledám za tím nějaký zásadní kulturní rozpor nebo nesoulad a měli bychom se soustředit spíš na ty projevy islamismu, které jsou v rozporu s našimi zákony a morálkou, jako například právo šaría.