Dramatické úniky ze spisů v režii obou vrchních státních zastupitelství se dnes staly pravidlem
(Reflex) Odposlechy, udávání a likvidační úniky z policejních spisů do médií, to všechno se do Česka ročník 2017 jakoby zpětně vrací z komunistické éry. O těchto věcech vedl Reflex rozhovor s poslancem Markem Bendou, který na vlastní kůži zažil obě epochy. Současně je členem parlamentní vyšetřovací komise k únikům informací, která v těchto týdnech intenzivně zasedá.
S čím máte spojené první zásahy do soukromí vaší rodiny?
S domovními prohlídkami. První, na kterou si vzpomínám, se odehrála někdy v polovině sedmdesátých let. Kromě tajné policie (StB) k nám vtrhli také lidé ze sociálky a natáčeli si nás na kameru, jestli jsme my, malé děti, řádně vedené. Zřejmě uvažovali, jestli by nás nešlo odebrat do státní péče a tak poškodit rodiče, kteří byli v opozici proti režimu. To bylo hodně nepříjemné. Současně jsme byli vychováváni v tom, že jsme odposloucháváni, a proto bychom neměli o důležitých věcech mluvit nahlas.
Jako v Kachyňově filmu Ucho?
Podobně. Rozhodně jsme od mládí viděli, že důležité věci se píšou na takové kouzelné tabulky, z nichž jedním pohybem můžete smazat celý text.
To je dnes opět populární mezi některými manažery.
Dnes se to prodává v každé hračkárně a malé děti se na tom učí kreslit. Nám to někdo dovezl ze Západu a tady to ještě nikdo neznal. Nebo se chodilo, stejně jako ve filmu Ucho, do koupelny. Z kohoutku se pustila voda a sdělovaly se věci, jež neměla komunistická tajná policie slyšet.
U vás doma bylo to, čemu se dnes říká prostorové odposlechy?
Po převratu jsme zjistili, že odposlouchávací zařízení bylo vedeno ze spodního bytu, ne seshora, jak jsme si mysleli. Dole byla firma a odtud vedla tajná policie přes nějaké trubky odposlouchávací štěnice.
Přežily nějaké přepisy odposlechů vaší rodiny z té doby?
Nikdy jsem se v tom moc neangažoval, ale nezávisle na sobě mi někteří poslanci přišli s pobavením říct, jaké mi estébáci dávali krycí jméno – Fakan. Rodinné spisy byly vesměs skartované, kromě mámina z let 1979–1983, kdy byl táta zavřený.
Byly ty informace z odposlechů přesné?
Jim přece o žádnou přesnost nešlo.
A o co šlo?
O to co dnes - získat iniciační drby. Moc a vliv Státní bezpečnosti vytvářelo jimi šířené povědomí, že ví všechno. Třeba při výslechu vám řekli: „No, my víme, že jste byl tehdy a tehdy s tím a s tím.“ Prostě měli posbírané některé informace a mátli vyšetřované kecy typu, že dotyčný o vás říká tohle a jiný vám zase chodí za ženou. Takhle s velkou chutí lámali lidi v kriminálech. Prostě vytvářet dojem všemocnosti, to známe z Orwellových knih.
Kdy po převratu nastala opět doba masových odposlechů?
Hodně to souviselo s nástupem Stanislava Grosse na ministerstvo vnitra. Tehdy začal vytvářet své vlastní policejní týmy na cokoli a během roku došlo k násobnému nárůstu odposlechů – zhruba z devíti set na šest a půl tisíce. Něco takového bylo v devadesátých letech nemyslitelné. Začalo se ukazovat, že část policistů nepracuje na určitých případech, ale jen sbírají informace pro to, aby je měli nasbírané. Prostě odposlechy pro odposlechy. Přesně v duchu staré Státní bezpečnosti.
Co je správný postup?
Odposlechy jsou jenom jedním ze způsobů, jak získávat informace o zcela konkrétní kriminální kauze. Je špatné plošně poslouchat veřejnost a maskovat to za vyšší cíle.
Myslíte něco konkrétního?
Hodně se to ukázalo na příběhu šejdíře Františka Mrázka, který byl léta odposloucháván, ale co z jeho nahrávek a odposlechů vůbec vyplynulo, když nebyl nikdy obviněn? Nakonec ho jiní šejdíři zastřelili. Z jeho archívu vyplývá, že si ty odposlechy od policistů kupoval, aby věděl, co o něm všechno vědí. Takže z toho někteří policisté měli akorát dobrý byznys. Navíc odposlechy Mrázka začaly sloužit ke skandalizaci jiných, většinou třetích osob, jež se v přepisech objevily. Dělo se většinou podle pravidla: když už neumíme někoho odstíhat, tak ho alespoň v médiích znemožníme. Postupně to narostlo do obrovských rozměrů a trvá to v podstatě dodnes.
Pamatujete si, co bylo na počátku?
Odposlechy fotbalových funkcionářů. Celý národ se tím ohromně bavil a herec Čtvrtníček z přepisů těch nahrávek udělal úspěšné divadelní představení. Už tehdy jsem říkal, že něco takového není možné – bavit se o třetích osobách a pouštět to do médií. To má sloužit pro trestní řízení, a ne pro skandalizaci lidí.
Proč to policie začala podstrkovat novinářům?
Zrovna v kauze fotbalových odposlechů byly v Poslanecké sněmovně pokusy vést debatu na to téma s policisty a žalobci. Policisté se vymlouvali na obhájce, že je to součástí jejich strategie. Ve skutečnosti to někteří policisté brutálně prodávali určitým lidem a ti to zase pouštěli do médií.
Co jste proti tomu jako poslanec dělal?
V roce 2008 jsem prosazoval to, čemu se nepřesně říkalo tzv. náhubkový zákon. V té době se v médiích omílala kauza brněnské rodiny Škrlovy a objevovala se celá jména postižených dětí. Ten zákon původně přinesl ministr Jiří Pospíšil, že se musí chránit nezletilé osoby. My to doplnili paragrafem, že i dospělí mají v trestním řízení nějaká práva a není možné o nich zveřejňovat úplně všechno.
Jaký byl výsledek?
Na jistý čas se situace zklidnila. Policie a státní zastupitelství vycítily, že je tam protitlak a nemohou v médiích beztrestně rozehrávat svoje hry. Další medializované odposlechy z let 2010–2013 proto byly převážně soukromé, ale málokdy šlo o úniky z trestních spisů.
Proč je to dnes jinak?
Protože v roce 2011 byl do zákona vnesen paragraf, že pokud je něco ve veřejném zájmu, může to být publikováno. Tím bylo mnohým lidem fakticky odebráno právo na obhajobu a policisté a státní zástupci opět otevřeli kohoutky s odposlechy do médií.
Kdy se to podle vás definitivně zlomilo a začala éra masového zveřejňování odposlechů?
V létě roku 2012 v souvislosti s Davidem Rathem. Tehdy jsme jako mandátový a imunitní výbor dostali od vyšetřovatelů informace o důvodech zatčení tohoto poslance a byli jsme požádáni o jeho vydání k trestnímu stíhání. Už dvě hodiny poté stejné texty, jaké nám dala policie, začala přetiskovat média. Tehdy se snad nějaký veřejný zájem dal najít, když už policie chytila poslance a hejtmana se sedmi milióny korun v ruce. Pak už to jelo z kopce.
V jaké chvíli?
Skutečný zlom nastal v kauze Nagyová. Po absurdní tiskové konferenci Šlachty a Ištvana o stovkách miliónů a desítkách kil zlata a celostátní chobotnici se během pár měsíců ukázalo, že nemají v ruce nic jiného než právě osobní odposlechy. A tak je dávno před soudními projednáváními přetiskovala média, aby všem bylo jasné, že premiér Nečas byl pod vlivem šéfové svého sekretariátu. Veřejný zájem v tu chvíli nula, trestnost nula, ale pěkně to plní stránky…
Jak vidíte práci právě končící vlády ve vztahu k odposlechům?
Působí to na mě tak, že tahle vláda dala nepřiznaný signál orgánům činným v trestním řízení, že se zveřejňováním nelegálních odposlechů nemá problém. Pak se začaly ze spisů objevovat nesmyslné detaily a intimnosti, které měly zpětně skandalizovat politiky minulé éry, například zmíněného premiéra Nečase. Až se to nakonec začalo dotýkat i současných politiků.
A dnes?
Dramatické úniky ze spisů v režii obou vrchních státních zastupitelství se dnes staly pravidlem, takže to už nikdo neřeší.
Dá se to porovnat se situací, s níž se museli vyrovnávat vaši rodiče v době komunismu?
Tehdejší moc měla v rukou všechny páky a stát byl jediným zaměstnavatelem, takže komunistický režim byl určitě silnější než ten dnešní a člověk měl nulové zastání. Problém dneška je ten, že se z toho stala integrální součást politického boje. Je skoro zjevné, že jsou tu politické skupiny komunikující s policisty a státními zástupci a jedni vzájemně kryjí druhé.
Co je to za skupiny?
Česko je strašně malá a protykaná země. Mnohé skupiny jdou napříč politikou a byznysem. Není to tak, že jedna politická strana to používá a jiná ne. Ale není náhodou, že se Andrej Babiš a hnutí ANO tak otevřeně postavili právě za Šlachtu. I státní zástupci jsou jenom lidi, ale nikdo z jejich šéfů nedává najevo, že úniky odposlechů do médií jsou špatná věc.
Jak z tohoto pohledu hodnotíte kauzu Babiš a Čapí hnízdo?
To jsou dvě roviny, Čapí hnízdo je pravděpodobně podvod, který je vyšetřován, ale bez odposlechů. Pokud unikly soukromé rozhovory Andreje Babiše s novinářem Přibilem, pak je to přesně v rovině vzájemného odposlouchávání ve Věcech veřejných. Je to neetické, je to hnusné, ale nebylo to získáno silovými orgány státní moci. A to je obrovský rozdíl, když mě práskne kamarád, co jsem říkal, pak se na něj můžu zlobit a mám si dávat větší pozor. Ale když mě poslouchá stát, pak za použití výsledků odpovídá!
Jak by se s odposlechy pořízenými policií nebo státními zástupci mělo správně nakládat?
V roce 2008 se dělala změna trestního řádu, kde se řeklo, že byl-li odposlech ukončen a nebylo-li provedeno trestní stíhání, musí se dotyčné osobě sdělit, že byla odposlouchávána. Ta osoba si mohla vyžádat přezkum Nejvyššího soudu, jestli odposlechy byly povoleny důvodně. Bohužel tam bylo tolik výjimek, že se to v praxi nepoužívá.
Vzpomínáte si na slavný výrok policejního prezidenta Koláře, že kdo nedělá nic špatného, nemusí se odposlechů bát?
Strašidelná věta. Řeknu to takhle: Pokud budete kohokoli odposlouchávat dostatečně dlouho a sestříhané to zveřejníte, tak podle mě každého v této zemi rozvedete a většinu budete skandalizovat. To neznamená, že ti dotyční jsou nutně nevěrní své manželce nebo něco kradou. Prostě každý se nějak baví určitým způsobem.
Co s tím chcete dělat jako politik? Doporučovat lidem psát důležitá sdělení na mazací tabulky?
V prvé řadě musíme krotit stát a dát najevo, co nedokázala tahle reprezentace za čtyři roky. Tedy, že úniky v tomto rozsahu nejsou možné a že se bude vyšetřovat, kdo je pustil ven. Je to stejný trestný čin, jako když někomu ukradnete peněženku.
Kdo má podle vás kontrolovat přehmaty státních zástupců?
Vyšetřovací komise řekla, že by bylo dobré, aby existoval nějaký orgán složený například ze soudců, jenž by je pohnal k odpovědnosti. Takhle jsou ve špičkách veřejné žaloby všichni tak nějak kamarádi a není nikdo nad nimi, kdo by mohl něco udělat. To je mimořádně nebezpečné.
Vlivný advokát Aleš Rozehnal minulý rok napsal: „Média v České republice často jako by ztratila své demokratické instinkty a stávají se prodlouženou rukou represívních složek. Tato absence demokratických instinktů se týká nejen médií ovládaných oligarchy, kteří trestní právo používají jako prostředek politického a ekonomického boje, ale i médií veřejnoprávních.“
To, že novináři, a dokonce z veřejnoprávních médií jsou bráni k domovním prohlídkám, nemůže mít žádný význam pro trestní řízení a slouží to jen ke skandalizaci. Jak se pak liší od bulváru, který vyfotí herečku, jak se opaluje bez podprsenky? To, že u někoho probíhá prohlídka bytu, znamená samo o sobě asi co? Často ani není vzneseno obvinění. Novináři bohužel většinou nectí presumpci neviny.
Když vám za komunismu dělala StB prohlídky bytu, brali si policisté s sebou například novináře z Rudého práva?
To ne. Vedení komunistické strany dalo příkaz napsat odstřelovací články a s nimi spřátelení novináři už věděli, co dělat.
Myslíte, že má pravdu doktor Rozehnal, kdy ve stejném článku pro server Hlídací pes napsal, že většinová média se fakticky nechávají řídit od policistů a státních zástupců a „přijímají jejich interpretaci jednání osob, které jsou předmětem jejich zájmu, a tuto interpretaci šíří, znásobují, multiplikují, excitují do té míry, že vytvoří obraz veřejného nepřítele celé společnosti“.
Myslím, že se to v minulosti stávalo a bylo to někdy až děsivé. V současné době je to ještě zhoršené faktem, že větší část médií ovládají osoby vcelku jasně napojené na jednotlivé politiky a pak se i tyto „úniky“ stávají součástí politického boje, a to s tichým zapojením orgánů činných v trestním řízení.
Četl jste úvodní prohlášení Unie obhájců a některé případy, v nichž poukazují na účelové trestní stíhání a nespravedlivé rozsudky? Co tomu říkáte jako člověk, jenž si ještě pamatuje Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných z dob komunismu?
Je dobře, že se dala dohromady skupina špičkových advokátů, která popisuje konkrétní nespravedlnosti v trestním řízení. V Česku jsme stále v takové poloinkviziční atmosféře ve stylu všichni proti obžalovanému. Ještě se nepřistoupilo na střetové řízení před soudem, kdy na jedné straně je advokát, na druhé státní zástupce a jejich argumentování přihlíží nestranný soudce. Na Slovensku tento model zavedl ministr Lipšic. Všichni z toho měli strach, ale funguje to.
Co je v trestním řízení hlavní problém?
Že si státní zástupci hrají na šéfy policistů a příliš dlouho zdržují celý proces. Oni mají v přípravné fázi především dohlížet na zákonnost a pouštět věci k soudu ve chvíli, kdy mají jasno o vině.
A ten problém?
Nejvyšší státní zástupce Zeman kdysi řekl: Mám rád odvážné státní zástupce, kteří jdou k soudu s nezvyklými konstrukcemi. To jsou nepřijatelné pokusy s jiným výkladem trestního práva, navíc na živých lidech. To je obrovský problém.
V čem?
V trestním právu by mělo platit: není trestu bez zákona. Jinak řečeno, každý občan musí dopředu vidět, co je a není trestný čin. Kudy vede pomyslná hranice, aby věděl, co je a není správné. Snaha rozšiřovat vnímání trestného činu, aniž bych předtím změnil trestní zákoník, je nebezpečná činnost proti všem zásadám práva.
Ještě k Unii obhájců a zveřejňování případů nespravedlivě stíhaných. Jsou to omyly v systému, nebo je systém špatný?
Každý příběh je jiný. Unie obhájců spíš poukazuje na problémy, jež v systému vznikají. Jeden z nich jsou například přepisy dialogu obhajoby s obviněným, které se pak objeví v trestním spise.
Co to znamená?
Že nahrávají advokáta, když se baví se svým klientem. Stát se to pochopitelně může, ale správně by si to ten policista neměl ani poslechnout a hned by to měl smazat. Rozhodně to nemůže nechat přepsat a dát jako důkaz do trestního spisu. Stejně tak Unie poukazuje, že v tzv. korupčních kauzách obecních zastupitelů, kteří nějak hlasují, je strašně málo odsouzených. Zhruba ze 102 případů jen šest odsouzených a 72 pravomocně zproštěných. Ve zbytku trestních řízení je 92 procent obžalovaných také odsouzených.
Co z toho vyvozujete?
Že Zemanovi státní zástupci zkoušejí na komunálních a jiných politicích různé právní experimenty, jež jim soudy po právu shazují se stolu. Kriminalizace hlasování obecních zastupitelstev je smrtící věc. Ve struktuře řízení státního zastupitelství chybí podnět ve stylu tohle už nedělejte.
Něco jako metodický pokyn?
Něco takového. Znám jeden příběh ze severní Moravy, kde bylo obviněno celé zastupitelstvo kvůli svému hlasování. A potenciální škoda? Jedenáct tisíc korun! Prvostupňový soud je zprostil a státní zástupce se odvolal. Tam přece má někdo přijít a říct: Zbláznil jste se? Víte, kolik už jenom tohle stálo? A kolik to bude celou soustavu stát? Vždyť to bude násobně dražší než újma, která se mohla potenciálně odehrát! Z činnosti některých špičkových státních zástupců se úplně vytrácí zdravý rozum.
Proč?
Spokojeně si sedí v Brně, Praze a Olomouci a tváří se, že je všechno v pohodě. No, a když něco v pohodě není, tak to pokryjí přes média, jimž dají účelové informace. Proč bychom se netěšili, když nám pánbů funkci a vysoký plat dal. Když pak dochází ke skandálním únikům ze spisů, které dozorují vrchní státní zastupitelství, ani tehdy většinou nic nedělají.
Co by to mělo být?
Zajišťovat zákonnost celého procesu, což nevylučuje, že můžete například vyhovět stížnosti obžalovaného. Na rozdíl od policistů, kteří mají v popisu práce pokud možno každého odstíhat, má žalobce dbát na zákonnost, a ne si hrát na šéfa policistů, a ještě nepřímo ovlivňovat soudce. Spravedlnost by neměla být účelová jen pro někoho.
(Autor: Bohumil Pečinka)
místopředseda poslaneckého klubu PČR