Novinky Mediální výstupy

 

Bylo by skvělé, kdyby se vláda takovými radami řídila. Zatím tomu tedy nic nenasvědčuje. Stačí jen zmíněné příklady: dosavadní vládní politika rozdíly mezi základním a aplikovaným výzkumem spíše zdůrazňuje, a navíc razí naivní myšlenku, že ti, kdo nedělají dobrý základní výzkum, se stanou skvělými inovátory. A o přípravě nové metodiky hodnocení výzkumu, tomto yettim české vědní politiky, raději ani nemluvme.

 

Střet s realitou se však blíží. Po roce 2020 se ČR zřejmě stane čistým plátcem v rámci eurofondů, které navíc mohou mít jinou podobu, a zostří se konkurence o zdroje státního rozpočtu. To se projeví v řadě oblastí, ve vědě však zcela dramaticky. Až to nastane, roky plácání se na místě a předstírání aktivity odpovědných orgánů se nám vrátí. Zkusme proto uvážit několik námětů, co by se dalo dělat.

 

 

Základem je stanovení priorit. Věda v zemi naší velikosti prostě nemůže udělat díru do světa ve všech oborech. Prioritní obory nakonec nejsou důležité ani tak pro rozdělování „běžných" peněz, jako pro vymezení a rozvoj výzkumné infrastruktury, což dnes mimochodem obnáší také a zejména uchovávání a přenos dat. O tomto aspektu téměř nemluvíme, takže máme už asi 60 projektů tzv. národních výzkumných infrastruktur, což je samozřejmě nesmysl. Pořizování a udržení přístrojové a IT infrastruktury je úplně nejdražší věc ve vědě. Nutně potřebujeme rozhodnutí o prioritách, aby ve vazbě na ně byl stanoven omezený počet (asi tak pět) skutečně národních infrastruktur pro výzkum, které budou mít dlouhodobou stabilitu. S jasnou vazbou na mezinárodní celky.
 

Potřebujeme také hodnocení vědeckých institucí s jasnými dopady. Kritizovaný „kafemlejnek" (rozdělování peněz podle počtu bodů za výzkumné výstupy) měl ve své době přece jen pozitivní dopad v tom, že odebral peníze těm, kdo žádné výsledky neměli. Nová podoba hodnocení by však měla být daleko ostřejší. Institucionální financování zajišťující stabilitu výzkumného pracoviště má být pro ty, kdo dělají vědu na mezinárodně konkurenceschopné úrovni. Zvažme také, zda by institucionální financování též nemohlo být omezeno jen na veřejné vysoké školy a veřejné výzkumné instituce. Soukromé subjekty zabývající se výzkumem a vývojem mají mít daňové úlevy a rovný přístup ke grantům a specifickým projektům či zakázkám. Ale proč poskytovat veřejné prostředky na jejich samotnou existenci?

 

Hodnocení výzkumu však zejména musí rozlišit, kde nové vědecké objevy opravdu vznikají. Měli bychom umět rozeznat, co jsou skutečně úspěšná vědecká pracoviště a co spíše měřicí a testovací stanice pro zavedenější, zejména západoevropské instituce. Případně pro západoevropský průmysl. Aby nedošlo k mýlce: spolupráce formou využití laboratoří a provádění měření je výborná a cenná věc. Taktéž i spolupráce s průmyslem; měli bychom však mít velmi dobré povědomí, kdy to má hradit český daňový poplatník a kdy by si to měla hradit firma, v jejímž zájmu to je. Samotný průmyslový vývoj a další inovace by v zásadě neměly být hrazeny z veřejných peněz, stát je má podpořit výraznými daňovými úlevami.

 

Při financování výzkumných institucí je pak hlavně nutné oprostit se od vžité představy, že co jednou vzniklo, musí navždy přetrvat. Je třeba podporovat koncentraci kapacit. Příkladem může být Rakousko, kde před lety proběhla transformace tamní akademie věd do několika silných ústavů; všechny jsou dnes mezinárodně špičkovými institucemi.

 

 

Tyto náměty – prioritizace oblastí výzkumu a zejména výzkumných infrastruktur celonárodního významu, koncentrace kapacit, důraz na vědecký výkon opravdu schopný se světově prosadit, jasnější rozlišení veřejného a soukromého zájmu ve výzkumu – mohou znít radikálně, zejména v této kombinaci. Avšak rozpočtová nouze, která dolehne kolem roku 2020, si sama o sobě vynutí zcela jiný přístup, než na jaký jsme si poslední roky zvykli.