Novinky Mediální výstupy

 

Politologie učí, že kvalitu vládnutí určují dva důležité aspekty: stabilita vlád a jejich akceschopnost. Jsou to vzájemně nezávislé proměnné, které se vyskytují v různých kombinacích. V některých zemích vlády typicky vydrží celé volební období a současně se jim daří prosazovat svou agendu. V jiných případech jsou vlády křehké a během volebního období se jich vystřídá i několik, ale stejně dosahují dobrých výsledků. Jinde jsou zase vlády velmi stabilní, ale jejich výsledky chabé. A konečně zbývá čtvrtá, nejméně povzbudivá varianta, když vlády nejsou ani stabilní, ani akceschopné.

 

 

Češi tradičně oceňují stabilitu. Ostatně i současná vláda zdůrazňuje na prvním místě nikoli to, čeho dosáhla, ale to, že vydržela u moci. Své přežití prezentuje jako hodnotu samu o sobě, ačkoli to v poslední době vypadá, že koaliční strany si ve Sněmovně brzy ani neschválí program schůze. Vládnoucí koalice v uplynulých čtyřech letech sice vykazovala jistou efektivitu při rušení opatření předchozích vlád, žádnou výraznou pozitivní stopu však nezanechala.

 

Možná i díky podobným zkušenostem stále vzrůstá zájem o druhou stranu mince – problém akceschopnosti. Občas se dokonce mluví o radikálních reformách ústavního systému, které by akceschopnost vlád měly posílit. Ústavní změny však nutně nemusejí být tou nejefektivnější cestou k lepšímu vládnutí, a to i když se oprostíme od úvah o nebezpečí jejich zneužití v konkrétní politické konstelaci. Akceschopnost se totiž neodvíjí pouze od ústavou daných pravomocí vlády, významně ji podmiňuje i způsob její organizace vlády a celkový styl práce. V těchto oblastech české vlády rozhodně nevynikají. Příčiny jsou tři:

 

 

České vlády obvykle nemívají jasné priority, ale spíše mnoho cílů jednotlivých resortů, mezi nimiž není patrná zřetelná hierarchie. To částečně vyplývá z praxe koaličního vládnutí, ale jako vysvětlení to nestačí, protože koaliční vlády mají i jinde (a fungují lépe). Naší slabinou je řízení vlády a koordinace vládní politiky. V tomto směru český premiér ani nemá příliš efektivní podpůrný aparát. Úřad vlády je podivný moloch, který je větší než řada ministerstev. Z hlediska moderních trendů vládnutí a veřejné správy v něm však překvapivě nenajdeme žádnou centrální jednotku pro koordinaci vládní politiky. Mám na mysli profesionální útvar, nikoli politický kabinet a poradce, kteří dočasně přicházejí zvnějšku, zejména ze stranického zázemí premiéra.

 

Pokud se tedy někdo snaží o koordinaci mezi resorty, jsou to samotná ministerstva, která takto usilují o posilování vlastního vlivu a zejména o zdůvodnění nabírání nových úředníků. V rámci podobných meziresortních strategií, koncepcí a plánů občas vznikají dobré nápady a čas od času se něco podaří. Opravdu hluboké systémové dopady jsou ale vzácné.

 

 

Nedostatek strategického řízení vládní politiky je evidentní. Protože celková vládní strategie chybí, roste význam rozpočtu. Zde jsou patrné dva systémové problémy: v rozporu Ústavou fakticky slabá role premiéra a naopak neúměrně silná role ministra financí. Kdyby byl rozpočet sestavován strategicky, na základě vládou předem určených politických cílů a priorit (a ne jako výsledek koňského handlu a prosebného putování do Letenské ulice), ministři financí by nikdy nezískali takový manévrovací prostor k zasahování do ostatních resortů, nákupu politické přízně a předstírání, že vše, co kdokoli od eráru získá, je jen jejich zásluha.

 

 

Česká vláda příliš úřaduje. Vládní schůze jsou zahlceny projednáváním byrokratických jednotlivostí, ale čas na fundamentální politickou debatu už nezbývá. Na vině je často snaha o mikromanagement (například před několika lety bylo zavedeno vládní projednávání všech veřejných zakázek od určité hodnoty). Jindy jde o alibismus ministerských resortů, které posílají vládě dokumenty, jejichž povaha to ani nevyžaduje. Často jde o snahu zajistit si lepší pozici do jednání o rozpočtu pomocí vládního razítka na záměru. Protože však takových činností schválených vládou je mnoho, nějaký valný praktický význam to ve skutečnosti ani nemá.

 

Ústavní změny nemusejí být tou nejefektivnější cestou k lepšímu vládnutí, a to i když se oprostíme od úvah o nebezpečí jejich zneužití v konkrétní politické konstelaci.

Řešení je jednodušší, než se zdá

 

Pro budoucího premiéra (ať jím bude kdokoli) lze tedy zformulovat několik rad, jak zlepšit efektivitu vládnutí, aniž by se musela rušit jedna z komor parlamentu, měnit volební systém nebo provádět další dalekosáhlé ústavní změny: V první fázi by stačilo, kdyby se nová vláda již při svém vzniku shodla na omezeném počtu strategických priorit. Od těch by se pak odvinul detailnější vládní program (včetně legislativního programu a základních rozpočtových priorit pro dané období).

 

Budoucí premiér by také měl reformovat Úřad vlády a učinit z něj skutečně moderní centrum ústřední státní správy. Změnou jednacího řádu vlády a dalších formálních pravidel je třeba nastavit jasnou hierarchii koncepčních (v úřednickém žargonu „nelegislativních“) dokumentů a rozdělit odpovědnost za jejich schvalování a provádění. Vláda by pak získala kapacitu a dostatek času věnovat se věcem, které vyžadují vrcholovou koordinaci mezi resorty.

 

K těmto krokům není třeba zavádět novou legislativu, natož pak na úrovni ústavního zákona. Postačí 1. promyšlené a důsledné jednání předsedy vlády, 2. nastolení určitého stylu uvažování a fungování již při vzniku vládní koalice a 3. několik manažerských rozhodnutí, která jsou už teď plně v moci samotné vlády.