(Novinky.cz) Celý týden jsme sledovali zprávy z Hamburku. A dovolil bych si trochu jiný úhel pohledu. 196 policistů bylo zraněno. Někteří vážně. Demonstranti útočili kovovými tyčemi a praky s kameny. Byli připraveni zabíjet. Hořely desítky aut, byla zničena a vyrabována spousta obchodů. Z druhé strany nic moc. „Na demonstrace má každý právo.“ Listina práv a svobod. Defenzíva. Ale já myslím na ty policajty. Mají za týden zase někde, opatrně a superkorektně, zasahovat? Proč? Je ta mzda tak dobrá? Nebo pocit, že chrání bezpečí? Pár kolegů bude ve špitále. Mám teda znova jít nebo se radši hodit marod? Stres. Politické zadání neexistuje. Jen to tak nějak přežít, udržet.
Ve chvíli sebenepatrnějšího excesu, zranění „nevinné a nenásilné demonstrantky“ – hezky natočené na mobil či veřejnoprávní kameru – se vše otočí proti tomu konkrétnímu policajtovi a nikdo se ho nezastane. Jenže tady jsou v ulicích tisíce lidí, kteří nenávidí společnost a vše, co jim samotným umožňuje bohatý a zajištěný život. Kteří jsou připraveni někoho zabít nebo přizabít a myslet si u toho, že konají správně. Tomu se společnost musí bránit s naprostou tvrdostí, protože jinak nepřežije.
Jasně v Německu jsou to tisíce fanatiků a masová záležitost. Skutečný teror. Ale i u nás máme šílence, kteří třeba obsazují cizí majetek (budovy) a myslí si, že na to mají morální právo. Společnost okolo toho taky jen tak našlapuje, „no on byl ten objekt opravdu nevyužitej“, vzniklo by tam „kulturní centrum“ a kultura je dobrá věc.
Hledá se nějaké kompromisní, nebo co, řešení. Z toho ale kouká tak maximálně ta kovová tyč časem. Představte si toho policajta, který by to šel u nás jako sám od sebe vyřešit – neudělá to. Má strach, že by jeho hájení práva nemělo oporu nahoře. Riskoval by leccos, získat by mohl jen málo. Demotivace jako blázen.
