Novinky Mediální výstupy

 

I kritici uznávají úspěšnost končící – a přece zatím zůstávající–ministryně školství Kateřiny Valachové v dosahování navýšení rozpočtové kapitoly ministerstva školství. Úspěchy byly místy až spektakulární, když srovnáme, jak se prostředky do regionálního školství navýšily v posledních letech, s částkami, kvůli kterým podávali někteří dřívější ministři demisi, či jí aspoň hrozili.

Má to však svoji odvrácenou stranu. Rozpočtová úspěšnost ministryně nemusela být dána pouze její úporností a argumentační průrazností. Vliv asi měla i logika volebních cyklů: v rozpětí loňského a příštího podzimu máme hned čtvery důležité volby celostátního rázu (krajské, sněmovní, prezidentské a komunální).

 

 

Dlouhodobě však nastoupený vývoj nemusí být udržitelný. Nesporně líbivý tah vlády nasypat více peněz do školství (ale jen regionálního) totiž nebyl doprovázen žádným jasným a srozumitelným cílem, co se za tyto peníze zlepší. A přitom bychom problémy měli. Výsledky českých žáků v klíčových dovednostech jako čtení a počítání setrvale klesají. Máme obrovské rozdíly v kvalitě výuky mezi jednotlivými kraji, ale i mezi jednotlivými školami. V důsledku postupující privatizace veřejného školství skrze výběrové třídy mnohdy už i uvnitř jednotlivých škol. A k dovršení všeho, české děti jsou mezi všemi bohatými zeměmi rekordmany v negativním postoji ke škole. Prostě nechodí do školy rády.

 

Každý z těchto problémů má gigantický rozměr i dopady, ale dnešní vláda se žádný z nich nepokusila systematicky řešit: nepřinesla cíle ani cestu k jejich dosažení. Zvyšování rozpočtu bylo neseno především kulturou nároku. Dlouhodobě to bude obrovský problém. Za několik let splaskne rozpočtový polštář evropských fondů. To se projeví tlakem na státní rozpočet v řadě citlivých oblastí, jako je například sociální péče. V konkurenci nároků, která se nebývale přiostří, není vůbec jasné, že stárnoucí společnost se spoustou jiných problémů si za svoji největší prioritu zvolí vzdělávání nových generací. Zejména když v letech rozpočtového boomu nikdo nevysvětlil, proč by měla.

 

 

Další příčinou neudržitelnosti této dynamiky vývoje prostředků na školství je sázka vlády na plošné zvyšování platů. Jistě, učitelé mají být dobře zaplaceni. Na tom se všichni shodneme, už jsou pod průměrem vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců v naší zemí. Jenže zájem zajistit učitelům důstojné odměňování lze brát jako seriózní jen tehdy, pokud je spojen s upřímnou úvahou o proveditelnosti. Učitelů je docela hodně. V Česku máme asi 150 tisíc učitelů a jen o něco málo menší počet tzv. nepedagogických pracovníků ve školství. Hovoříme tedy o systému odměňování zhruba čtvrt milionu veřejných zaměstnanců.

 

Jediným schůdným řešením tedy je dobře zaplatit dobré učitele. Není žádnou urážkou učitelstva přiznat si, že při počtu učitelů je logicky vyloučeno, aby úplně všichni byli dobří. Důležité je umět dobré učitele rozeznat. A tomomentálně neumíme. Mezinárodní hodnocení českého školství prováděná OECD dlouhodobě upozorňují, že nám chybí systém hodnocení učitelů.

 

Jde o něco jiného než kariérní systém, který se snaží (po vrácení Senátem zpět do sněmovny) prosadit ministryně Valachová. Kariérní systém (ponechme stranou kvality tohoto konkrétního) říká, jaké učitelské pozice a specializace existují a jak se mezi nimi učitelé v rámci své profesní dráhy pohybují, jakou podporu má mít začínající učitel atd. Oproti tomu hodnocení učitelů se týká toho, zda konkrétní učitel na své konkrétní pozici dělá svoji práci dobře. Z povahy věci to nemůže hodnotit nikdo jiný než ředitel příslušné školy. Aby však nevznikl sociální konflikt – hovoříme zde o hodnocení pracovního výkonu velkého počtu lidí –, měla by existovat metodika zajišťující srovnatelnost a férovost takového hodnocení. Jenže neproběhl ani pokus o něčem takovém mluvit. Místo toho neustále pokračujeme v rozvíjení nivelizace učitelské profese. Příkladem budiž "kariérní systém": po několika letech se "začínající" učitel stane "samostatným", dostane z toho titulu příplatek a bude to.

 

 

Problémy našeho školství nevyřeší zběsilé zvyšování rozpočtu o desítky miliard meziročně ani formalistické akce zaměřené na legislativní "úspěch". Potřebujeme hlavně jasnější cíle a zadání pro vzdělávací systém. A více prostoru, pravomocí a odpovědnosti pro ty, kdo reálně mohou zajistit, že těch cílů dosáhneme. Tedy pro učitele a jejich ředitele ve školách.

 

Nesporně líbivý tah vlády nasypat více peněz do školství (ale jen regionálního) nebyl doprovázen žádným jasným a srozumitelným cílem, co se za tyto peníze zlepší. A přitom bychom problémy měli.