Novinky Mediální výstupy

 

 

O tom bych samozřejmě mohl vyprávět velmi dlouho. Hodně jsem tehdy váhal, než jsem funkci ministra přijal, protože to znamenalo přece jen vstoupit do politiky, byť v pozici nestranického ministra. Rozhodujícím důvodem, proč jsem tehdy na nabídku premiéra Nečase přistoupil, byl kritický stav resortu. Měl jsem pocit, že pokud se s tím něco nezačne dělat, tak mnohé z toho, o co jsem se snažil jako rektor a jako předseda České konference rektorů, bude pohřbeno.

 

Jen pro připomenutí: když jsem přišel na ministerstvo, tak byly v úplném rozvratu státní maturity, do kterých se v předcházejících letech nainvestovaly neuvěřitelné peníze. Studenti demonstrovali proti připravené reformě vysokých škol, odbory za vyšší platy učitelů, gradovala krize kolem plzeňských práv a úplně kritická situace byla v čerpání evropských fondů, kde dokonce Evropská komise jeden operační program úplně zastavila. Našel jsem resort, který byl personálními zásahy mých předchůdců jemně řečeno destabilizován, kde spolu moc nemluvily jednotlivé sekce a kde to celé nemělo žádný směr.

 

 

Jsem přesvědčen, že se nám toho hodně podařilo, a musím říct, že mi bylo docela líto, že padla vláda a neměl jsem ještě rok na dokončení rozpracovaných věcí. Měli jsme už nachystánu novou podobu vysokoškolského zákona, byl připraven kariérní řád v lepší podobě, než v jaké byl teď schválen, byli jsme kousek před rozumnou změnou financování regionálního školství, operační programy znovu běžely, dokázali jsme navýšit prostředky pro vysoké školy a v době ekonomické krize i peníze na platy učitelů. Začali jsme snižovat byrokratickou zátěž škol, v první fázi zhruba o deset procent. Měli jsme připraveny další kroky, které se ale už nestihly.

 

Ministerstvo fungovalo, dařilo se překonávat i velkou zhoubu našeho politického systému, kterou bych mohl nazvat resortismem, takže jsme spolu s ministerstvem průmyslu a obchodu připravili daňové zvýhodnění pro firmy, které se podílejí na výuce. A tak bych mohl pokračovat. Všechno skončilo pádem Nečasovy vlády a s ní spadly pod stůl i mnohé mnou připravované věci. Dostal jsem sice nabídku pokračovat ve vládě Jiřího Rusnoka, ale to bych se na sebe nemohl podívat do zrcadla, kdybych to přijal. Ani své práci člověk nemá obětovat hodnoty a principy, kterým věří.

 

Školství je jeden z rozhodujících resortů, jak objemem finančních prostředků, tak i významem pro naši budoucnost. Tomu musí odpovídat i výběr ministrů a politická síla, kterou mají.

 

 

Na ministerské práci mě bavilo to, že můžeš věci opravdu změnit. Ti politici, kteří říkají, že ne, tím omlouvají vlastní bezradnost a neschopnost. Ono se ale nedá jenom rozhodovat a nařizovat, to vůbec nefunguje. Musíš lidi přesvědčovat, získat na svou stranu klíčové profesní a jinak zapojené skupiny, vysvětlit, proč by to tak mělo být a tím dosáhnout změny. Je to vlastně persuasivní politika. V tom pro mě byla rektorská zkušenost velmi důležitá.

 

Krátkost mého působení, kterou zmiňuješ, je problém, ale bohužel nejenom můj. Od vzniku České republiky jsme měli už 15 ministrů školství, do konce volebního období tu bude ještě šestnáctý. A to do toho ještě nepočítám ty, kteří byli vedením resortu pověřeni krátce. Pro srovnání za stejnou dobu v Německu a Rakousku se vystřídalo pouze šest ministrů. Český ministr školství je v průměru ve funkci něco přes 1,5 roku. To se přece nedá nic koncepčního stihnout. Není se pak co divit, že školství je vystavováno různým nápadům, nepromyšleným reformám, hloupostem. Často taky ministři školství byli z té nejmenší strany vládní koalice, ať už to byla KDS, Zelení nebo Věci veřejné. To všechno se musí změnit. Školství je jeden z rozhodujících resortů, jak objemem finančních prostředků, tak i významem pro naši budoucnost. Tomu musí odpovídat i výběr ministrů a politická síla, kterou mají.

 

 

Především chci říci, že vzdělání je hodnota sama o sobě. Vzdělání je prostě cenné a pro člověka důležité a nepotřebuje žádné společenské zdůvodnění. Říkám to proto, že se dnes stále častěji setkáváme se zpochybňováním vzdělávání. Moc lidí se vzdělává, slyšíme všude, je toho moc, není to potřeba, k čemu takové vzdělání je... Tyto otázky jsou namístě jen tehdy, když se bavíme o kvalitě a o tom, jaké vzdělání má platit stát. Ale zpochybňovat vzdělání jako takové a jeho hodnotu, to je hloupost.

 

A teď přímo k tvé otázce. Vzdělání je sice hodnota sama o sobě, ale současně platí, že se musí vztahovat ke společnosti a reagovat na to, co se v ní děje. Školy musejí děti připravovat do života, aby uspěly v práci, aby mohly dál studovat. Když se mění společnost, musí se měnit i vzdělání. Uvedu jenom jeden příklad. Pro mou generaci byla škola především zdrojem informací. Žádné informace nikde nebyly. Co neměl člověk z otcovy knihovny nebo z jednoho kanálu televize, to se prostě neměl jak dozvědět. A informace předávala škola. Dnes je to úplně jinak. Informace se na člověka valí ze všech stran. Každé dítě se na internetu může fakta dozvědět rychleji, než mu je paní učitelka stačí přeříkat u tabule. Takže najednou ve škole nejde o předávání informací, ale naopak o práci s nimi, o to, jak je hierarchizovat, jak si s nimi poradit, jak dokázat rozlišit, co je podstatné a co není, co je podloženo fakty a co naopak ne, a tak bych mohl pokračovat.

 

Vzdělání je hodnota sama o sobě. Vzdělání je prostě cenné a pro člověka důležité a nepotřebuje žádné společenské zdůvodnění.

 

Škola taky musí lidi vybavit kritickým myšlením. Nejen že už není jen jedna vládnoucí ideologie, což je samozřejmě dobře, ale často už není ani společný hodnotový systém. A útočí na nás a snaží se nás ovládnout různé postmoderní ideologie, všelijaké neomarxistické konstrukty, různé šílenosti. Dnešní vzdělání by mělo člověku poskytnout i návod k tomu, jak se v tom vyznat, jak být vůči tomu imunní. Prostě vybavit dítě a mladého člověka pro život.

 

 

Možná chci od škol toho moc, ale toto patří nepochybně k úkolům dnešní školy. Ale nezapomeňme na jednu věc. V přemíře požadavků se nikdy nesmí ztratit základní a jednoduché funkce školy. Takže když třeba často opakuji, že škola má děti naučit číst, psát, počítat a pracovat s informacemi, tak to není banální požadavek. Naše děti mají možná skvělé znalosti environmentální a genderové problematiky, ale napsat text bez chyb, přesvědčivě a kriticky obhájit svůj názor a spočítat normální příklady, s tím občas mají problém. A mají-li s tím problém ony, má ho i celá společnost.

 

 

Vidím tu dvě pozitivní tendence. První je, že vzdělání se po dlouhé době stalo důležitým společenským tématem. Kdekoliv jsem na veřejné besedě s lidmi, vždy přijde otázka na školy a vzdělání. Když mluvím s podnikateli, první, co je vedle byrokracie zajímá, jsou otázky vzdělání. Mají problémy s tím, jak málo připravení lidé se u nich ucházejí o práci. To, že se společnost zajímá o vzdělání, je základní předpoklad k tomu, abychom mohli něco zlepšovat. Takže to je jedna pozitivní zpráva.

 

Druhou zmiňuješ ty: stále více lidí si začíná všímat práce učitelů a sdílet myšlenku, že jsou málo zaplaceni. Je to pravda, v jakémkoliv srovnání platů – ať už se zahraničím nebo u nás s platy vysokoškolsky vzdělaných lidí – vždycky vyjde, že učitelé nejsou odměňováni dostatečně. Podle mě ale nestačí jenom plošně zvýšit platy, ale je potřeba především zvýšit tzv. nadtarifní část mzdy, aby mohli být ještě lépe odměňováni ti učitelé, kteří jsou dobří. Průměrný učitelský plat kolem 35 tisíc Kč by v krátké době neměl být utopií. Máme tady problém: skoro nejstarší pedagogický sbor v Evropě, který nadále stárne, a s tím související malá atraktivita učitelství pro mladé lidi.

 

Nebojme se svěřit ředitelům víc pravomocí. Školy by fungovaly lépe.

 

Dobré je, že společnost si práce učitelů začíná víc vážit. V očích mnoha se jejich význam přibližuje práci lékařů, a to je důležité, protože jenom zvýšením prestiže učitelského povolání se dá dosáhnout celkového zlepšení. A zase tu připomenu jednu starou pravdu, která platí: dobré školy dělají dobří učitelé. Žádné reformy, investice, podmínky nepomohou, když nebudeme mít dobré kantory. To je základ dobrého školství.

 

 

Ano, levicové experimenty kritizuji. Uvádíš příklad inkluze, který je velmi přesný. Vzdělávání dětí s lehčími i těžšími handicapy u nás fungovalo nezvykle dobře. A stále se rozšiřovaly možnosti. A pak do toho vstoupí někdo s ideologickými brýlemi na nose, zpochybní práci speciálních pedagogů a začne to celé tlačit do jakési nucené inkluze. Já to pokládám za velkou chybu. A od kritiky mě neodradí ani útoky rádoby nositelů dobra, protože vím, že jejich úmyslem není pomoct handicapovaným dětem, ale prosazovat svoje ideologicky zmatené vize. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Debata proběhla a díky rozsáhlé argumentaci odborné veřejnosti se nakonec podařilo dosáhnout toho, že teď už takové nesmysly, jako je úplná inkluze, snad nikdo ani nehlásá. Pán Bůh zaplať za to.

 

A kariérní řád, to je zmařená šance. To, co bylo ministerstvem připraveno, je karikatura. Zvítězil formalistický přístup: z prvního stupně do druhého přejdou všichni, ten třetí je stanoven tak nějak podivně. Kariérní řád vůbec neřeší vstupní podmínky pro povolání učitele, přitom třeba téma vzdělávání učitelů je jedno z klíčových. Kariérní řád se ani nevěnuje třeba tomu, jak se mohou lidi se zkušeností z praxe stát učiteli, a spoustu věcí, které moderní školství vlastně vyžaduje. Kariérní řád měl být motivací, měl dávat učitelům profesní perspektivu, ale místo toho je to jen jakési formální cvičení. V nějakém seznamu politických úkolů se odškrtla jedna položka, máme kariérní řád. Mně je taková politika protivná.

 

Zmínils pravomoci ředitelů škol, to je podle mě důležité téma. Ředitelé škol mají velkou odpovědnost, teď dokonce procházejí opakovaně výběrovým řízením, ale neodpovídají tomu jejich pravomoci. Vždyť ani nemohou dostatečně rozhodovat o financích, odměňování učitelů a dalších věcech. Nebojme se jim svěřit víc pravomocí. Školy by fungovaly lépe.