V autě
22. května 2017
(Novinky.cz) Cítit se jako člověk, který si rozhoduje sám o sobě, nebo se cítit jako dobytče hnané vymezeným koridorem – to je setsakra rozdíl. V řadě povolání (nejen ředitel školy) již věnujete třeba třetinu energie na byrokratické, úmorné činnosti. Něco vyplňujete, něco odesíláte někam, něco strašného vám hrozí. Jste kolečko systému, který vás lehce dokáže zničit. Mašírujete vymezeným koridorem. Když jste větší firma, zaměstnáváte na to armádu lidí, aby vás to neotravovalo, když jste malí – zvedá se vám tep.
Nejedná se ale jen o pracovní nebo ekonomické činnosti. Jedná se i o normální život. Třeba sednout si do auta. Vždyť auto – to býval symbol svobody. Najednou můžete sám odvézt někoho a jet kamkoli. Rychlost dopravy z místa A do místa B skokově vzrostla. Skokově vzrostla kvalita života.
V tvrdých diktaturách byla většina aut služebních nebo náklaďáků. Auto měl málokdo. Ale ve svobodných zemích – Amerika třicátá léta – měli auta lidi.
Jo, dneska máme auta skoro všichni a technicky perfektní. Ale zlatý věk již, zdá se, pominul.
Já teď v autě často zuřím, a nikoli na někoho, kdo mi udělal myšku před blatníkem. Roste počet semaforů, značek, zákazů, příkazů, zákeřných radarů. Nemůžete zaparkovat, i když je celá ulice prázdná, protože jsou tam nějaké zóny. Ze čtyřproudovek, vybudovaných vašimi předky, vám zase dělají dvouproudovku. Po dokončení Blanky už nepostaví nikdy nic, místo toho ještě nějaké ulice zavřou. „Zklidňují“ dopravu. Ne, nic nezklidňují – buzerují statisíce řidičů a ničí jim život. Vyrábějí zácpy. Schválně, berou to ideologicky.
Václav Klaus ml.
expert ODS pro školství