La dolce vita (Sladký život)
24. dubna 2017
(Novinky.cz) Nevím, zdali je život zrovna sladký. Koneckonců i stejnojmenný kultovní film režiséra Felliniho (zanedlouho uplyne neuvěřitelných 56 let od premiéry) byl o něčem jiném. Pochopitelně Anita Ekberg koupající se v římské fontáně byla superkrásná. Ale...Dnešní komentář nebude filmovou kritikou. Kdyby byl, musel bych se při vzpomínce na Felliniho (Sladký život, Silnice...) v kontrastu se současnou produkcí filmového „umění“ strašně naštvat. A to právě nechci. Protože život určitě není sladký, ale těšit se z drobných radostí, vidět svět pozitivně, hodně se smát (jen tak nebo pitomcům) – bez toho nejde žít.
A k životní radosti potřebujete nadhled. Můj oblíbený G. K. Chesterton k tomu říká: „Všechny nové myšlenky lze najít ve starých knihách. Budou tam na svém místě, v rovnováze a mnohdy popřeny nebo porovnány s mnohem lepšími myšlenkami. Že tam některé módní myšlenky dneška nejsou, neznamená, že je velcí myslitelé minulosti zanedbali, je to naopak důkaz, že je tak důkladně promysleli.“
Tak bych si dnes dovolil říci pár slov k radosti a optimismu. Radost (a pokora) je hlavní v každém povolání. V učitelském obzvlášť. Teď je v módě strašná vážnost, složité zkratky – RVP, GRT – druhý stupeň kariérního řádu, metodický pokyn k prevenci...
Ale já jsem školu vždy vnímal jinak.
Pan školník v čisťounkých montérkách se jde pochlubit novýma kytkama na zahradě. I kdyby nevím co, věnuji tomu pět minut. Malý kruh je stejně nekonečný jako velký...
Vlajka se třepotá na stožáru. Paní učitelka vede prvňáčky z ranní družiny. Má to pod kontrolou, a tak se profesionálně usmívá. Sluší jí to. Prvňáčci hromadně zdraví... Zvoní, bouchají dveře a ruch utichá. A vy už jdete do kanclu s úsměvem na tváři. Tady je svět ještě v pořádku.
Hlavní je mít ve škole lidi, co učí rádi. Jinak se to nedá vydržet. Třída se musí za hodinu aspoň jednou zasmát. Vždyť mají nejlepších osm let života právě. :-)
Václav Klaus ml.
expert ODS pro oblast školství