Novinky Mediální výstupy

 

 

Taková otázka svádí k úsloví a různým bonmotům. Začnu jedním z prostředí mimo politiku: Bez peněz do hospody nelez. To je mimochodem moudré přísloví. Za prvé nám připomíná, že všechno něco stojí, a taky, že peníze nemáme proto, abychom je měli, ale abychom si za ně něco pořídili, koupili. Peníze jsou tedy užitečný prostředek, ale špatný cíl.

 

Moderní politika, která využívá nejrůznější komunikační nástroje, samozřejmě taky vyžaduje peníze. Platí to i pro demokracii. Něco stojí. Peníze nejsou rozhodující, ale bez nich to nejde. Ukáži to na příkladu přímé a nepřímé volby prezidenta. Nepřímá volba nestála skoro nic, členové parlamentu byli tak jako tak zvoleni, kandidáti se jim představili, volba proběhla a bylo. Teoreticky by mohl být zvolen kdokoli, třeba bezdomovec zcela bez koruny, kdyby přesvědčil poslance a senátory. Přechod na přímou volbu prezidenta znamená na jedné straně to, že stát, tedy lidé platící daně, musejí poskytnout prostředky na organizaci voleb po celé zemi. To jsou jedny peníze. A z druhé strany jakýkoli kandidát musí mít k dispozici prostředky, aby oslovil lidi, voliče, a ti mu dali svůj hlas. Musí sehnat desítky milionů korun, jinak nemá vůbec šanci. Ta souvislost nebo podmíněnost penězi je zřejmá. Vítězství si za peníze nekoupíš, ale bez peněz ho ani nemůžeš dosáhnout.

 

V politice si můžeš koupit média, reklamu, odborníky na PR a taky nějaké osobnosti (tedy pseudoosobnosti) a jejich podporu nebo dokonce angažmá. Ale koupit si za peníze úplně všechno nejde. Ani v životě ani v politice. Alespoň já tomu věřím. A jako politolog vím, že si za ně určitě nelze koupit trvalý úspěch. I když teď se mnohým zdá, že ano (a platí to i pro Ano a s velkým A). Smyslem demokratické politiky je nabídnout program, získat pro něj podporu a pak ho uskutečnit. Program musí vycházet z principů a hodnot, kterým věříme. To přesvědčení a tu víru si nikdo za peníze nekoupí. Za peníze si lze koupit marketingové triky, ale ne poctivou politiku.

 

 

O penězích jsem se nic nového nenaučil, na to jsem přece jen už příliš zkušený. Ale ověřil jsem si platnost jiného přísloví, které říká, že kdo rychle dává, dvakrát dává. A pak ještě jednu věc, která mě potěšila. Kolik lidí, a vůbec ne jenom bohatých, bylo připraveno přispět do sbírky na záchranu ODS, kterou jsem v roce 2014, v pro nás nejhorších chvílích, vyhlásil. Vybrané peníze měly i velkou symbolickou hodnotu, protože ukázaly, že lidé věří v budoucnost ODS. A to nám tu budoucnost otevřelo.

 

Ale něco mě přece jen překvapilo. V politice a kolem politiky je spousta lidí, kteří se kasají tím, jak jsou dobří manažeři, jak rozumí podnikání, jak jsou praktičtí apod. Přitom nechápou elementární pravidla řízení, nejsou schopni dobře vést, utápí se v mikromanagementu a zdá se, že jim ani nedochází, že když něco kupují, tak na to musí taky mít. Nebo to věděli, ale řídili se příslovím, že z cizího krev neteče... nešlo o jejich peníze. Problémy strany, stamilionové dluhy, vznikly v době, kdy byla ODS na politickém vrcholu. Kritickou finanční situaci jsme dali do pořádku – ano, my, tedy to nové vedení v čele s „akademikem“ a samými slušnými lidmi –, zavedli jsme standardní způsob řízení a kontroly financí na všech úrovních a už druhý rok po sobě končíme rozpočet ODS v černých číslech.

 

Program musí vycházet z principů a hodnot, kterým věříme. To přesvědčení a tu víru si nikdo za peníze nekoupí. Za peníze si lze koupit marketingové triky, ale ne poctivou politiku.

 

 

Možná má odpověď hodně lidí překvapí, ale státu vlastně žádné peníze zbýt nemají. Stát není spořitelna. V ideálním případě má stát hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Deficit je špatný proto, že si stát musí na své výdaje půjčovat a my to pak všechno musíme splácet i s úroky. To je důležité pochopit, z daní pak neplatíme jen půjčené peníze, ale musíme zaplatit i úroky, tedy vyhazujeme peníze za samotný dluh. Je-li to kvůli fungování státu nutné, potom se nedá nic dělat, ale pokud deficit mít nemusíme, pak jsou to dlouhodobě ztracené peníze. Já vím, že nějaký ekonom může říkat, že to tak jednoduché není, že půjčit si může být výhodné a kde co ještě. Jenže ono je to jak s domácností. Půjčit si může být výhodné, pokud nemáš dostatečnou hotovost na nutné výdaje. Třeba na pořízení bytu. Spousta lidí má ale problém se svými financemi a splácením dluhu proto, že si půjčí malé peníze na vysoký úrok, aby si mohli koupit na Vánoce lepší televizi nebo jet v létě na luxusní dovolenou, na kterou nevydělají. Stát se ale nemůže chovat jako lidé z nižší sociální vrstvy s nízkou finanční gramotností.

 

Ale zpátky k podstatě Tvé otázky: pokud má stát přebytky, má je použít. Stát má investovat. Typickým příkladem do čeho investovat je třeba dopravní infrastruktura, vzdělání, výzkum, prostě do toho, co přispívá k dalšímu rozvoji a co jednotlivci sami financovat nemohou. A taky má stát nechat peníze lidem, pokud jich má moc.

 

O státní rozpočet se mají starat dobří hospodáři. No a co si mám myslet o tom, že si vláda premiéra Sobotky na rok 2016 naplánovala a schválila rozpočet se schodkem 70 miliard a nakonec rozpočet skončil s přebytkem 60 miliard? Vysvětlit se to moc nedá. Buďto pan ministr Babiš neumí počítat a sestavit realistický rozpočet, nebo si z nás dělá legraci, anebo záměrně podceňuje příjmy, aby pak ukázal, jak dobře vybíral daně. Ani jedno není dobrá varianta. Vláda navíc s těmi penězi dobře nehospodaří. Tak máme-li opravdu takové přebytky, pokud to není jen nějaká účetní finta, tak snižme daně, nepotřebujeme tolik vybírat. To raději nechme peníze lidem v kapsách, naloží s nimi lépe.

 

 

Obecně jsem proti dotacím. Pokřivují trh, snižují motivaci, mohou podporovat korupci. Nejlépe by bylo žádné dotace nemít. Ale nejsem samozřejmě naivní. Nelze kupříkladu nevyužívat evropské dotace. Není to sice žádný „dar“ EU, jak to tady občas někdo interpretuje – peníze do EU taky posíláme, zatím sice méně než přijde zpátky, ale přece jen – a každé euro, které na dotacích dostaneme, je pěkně drahé, kvůli aparátu a byrokracii, co to spravuje a taky kvůli závazkům, které přijímáme. Ale když to tak je, musíme to co nejvíce využít. Je chyba, když z toho děláme „měkké“ projekty, škoda peněz, a ještě nás to bude stát plno dalších prostředků na závazky a udržitelnost. Správné je ty peníze použít na infrastrukturu, na silnice, na výzkumná zařízení, na to, co má dlouhodobou hodnotu.

 

Množství dotací je potřeba výrazně snížit. Nepodporovat miliony věcí, nedotovat zahraniční firmy na úkor českých rodinných firem, neplatit ze státu sítě různých neprůhledných aktivit tzv. neziskovek apod. Někde to bez dotací asi moc nejde, když chceme třeba zachovat naše zemědělství a ráz krajiny a mít rodinné statky, tak se bez nich těžko obejdeme, když ve všech státech kolem nás s dotacemi pracují. Ale pořádek v tom udělat lze. Lepší než čarovat s dotacemi je pracovat s daněmi. Lepší než zelená nafta je celkové snížení spotřební daně u pohonných hmot, abych to vysvětlil na konkrétním příkladu. Když snížíš všem spotřební daň, pomůžeš jak zemědělcům, tak všem ostatním. Je to čisté, spravedlivé a nedají se s tím dělat různé triky jako se zelenou naftou.

 

Za levicovými recepty je jednoduchá úvaha: „koupíme“ si lidi, přes stát půjde co nejvíce peněz a stát je bude přerozdělovat a určovat, kdo co dostane. To je myšlenkový svět, který odmítám.

 

 

O daních by se dalo mluvit dlouho. Zkusím to říci jednoduše. Daně jsou jedna z věcí, na kterých se pozná rozdíl mezi pravicí a levicí. Levice chce vysoké, progresivní daně se spoustou sazeb, různými odvody, s velmi komplikovaným daňovým systémem zpravidla se spoustou výjimek, kterým se prý dosahuje jakési sociální spravedlnost, která je ale ve výsledku pro všechny nespravedlivá. Pravice chce nízké a jednoduché daně.

 

Dnes máme v ČR jeden z nejsložitějších daňových systémů na světě, jsme na 122. místě podle mezinárodních srovnání, to je hrůza. A ČSSD chce znovu zavést silnější daňovou progresi, tedy ať lidé s vyššími příjmy platí ještě více než teď. Už teď je faktická daňová progrese, vzpomeňme na tzv. solidární přirážku, ale nejen kvůli ní. Za levicovými recepty je jednoduchá úvaha: „koupíme“ si lidi s nízkými či žádnými příjmy, střední vrstvy více zdaníme, lidi s vyššími příjmy po jánošíkovsku obereme, celé to co nejvíce zkomplikujeme a dosáhneme toho, že přes stát půjde co nejvíce peněz a stát je bude přerozdělovat a určovat, kdo co dostane. To je myšlenkový svět, který odmítám. Když teď přišla ČSSD s novým návrhem a já premiérovi při interpelacích ukázal, že potrestá ne nějaké abstraktní bohaté zlé kapitalisty, ale normálního doktora v nemocnici, kterému ročně sebere jen tak 30 tisíc, tak se trochu zarazil. Ale nezastavil.

 

 

ODS je pro návrat ke dvěma sazbám DPH. Máme tři, chceme 10 a 19 procent, rovnou daň pro právnické a fyzické osoby, zrušení zbytečných daní, jako je silniční daň nebo daň z nabytí nemovitosti. Mimochodem u té rovné daně to přece není tak, že všichni platí stejně. 15 % ze sta tisíc není totéž jako 15 % z třiceti tisíc. Bohatí prostě platí více, to je solidární a v tomto smyslu i spravedlivé. Progresivní daň a všechny ty podivné socialistické nápady rozhodně spravedlivé – a to ani sociálně – nejsou.

 

Teď se roztrhl pytel s různými daňovými návrh od stran vládní koalice. Přitom ANO má všemocného ministra financí a ČSSD premiéra. Že s tím tedy něco za tři roky vlády neudělali? Jen mluví a slibují, ale skutek utek. Ale asi naštěstí, byl by to ještě větší zmatek, než je to teď.