Novinky Mediální výstupy

Před měsícem začal dosavadní pravicový prezident Nicolas Sarkozy ofi ciální kampaň, v níž vsadil na témata blízká krajní pravici (například tvrdší postoj k imigraci), čímž začal odebírat hlasy Le Penové a dotahovat Hollanda. Aktuálně by ho dokonce v prvním kole mělo volit více voličů než socialistu Hollanda. Jenže v odhadech pro druhé kolo má Hollande na Sarkozyho stále náskok v poměru 53 ku 47 procentům. Překvapivě třetí v pořadí popularity figuruje levicový populista Jean-Luc Mélenchon, jenž předehnal i pravicovou populistku Le Penovou a pro Hollanda je velkou komplikací. Pro české publikum je těžko představitelné, že se může někdo objevit nalevo od Hollanda, který v kampani navrhuje milionářskou daň ve výši 75 procent. Přesto se někdo takový objevil. 

 

 

Mélenchon sám není komunista, ale bývalý levicový a euroskeptický socialista s marxistickým viděním světa. Ze Socialistické strany odešel poté, co vedl proti názoru strany kampaň za zamítnutí tzv. 

evropské ústavy. Na Socialistické straně mu ale nevadila jen podpora evropské integrace, kterou považuje za produkt a nástroj neoliberální pravice, ale také přílišný posun do středu politického spektra. 
 

Po vzoru německých postkomunistů ze strany Die Linke proto následně založil Levicovou stranu (PG) a spojil ji do koalice s komunisty. 
 

Za toto spojenectví s historickým názvem Levicová fronta (FG) byl bývalý socialistický ministr školství zvolen před třemi lety do Evropského parlamentu. 
 

Své vzory vidí Mélenchon v jihoamerických levicových lídrech, jako jsou venezuelský prezident Hugo Chávez nebo jeho bolivijský kolega Evo Morales. Chtěl by i ve Francii napodobit jejich "občanské" revoluce. Doma se inspiruje hlavně Velkou francouzskou revolucí, Pařížskou komunou a levicovými demonstracemi z roku 1968. Slibuje znárodnění bank, vystoupení z NATO, podporu palestinského státu, konec války v Afghá nistánu, častá referenda a rady zaměstnanců, jež budou řídit velké znárodněné podniky nebo výrobní družstva. Tak by měla vypadat šestá republika, kterou propaguje v kampani jako protipól dnešní francouzské páté republiky. Mimochodem novou republiku založil i jeho velký venezuelský vzor – autoritář Chávez. 
 

Příznačné je také to, že na jeho předvolebních mítincích běžně zní kromě útoků na bohaté také Internacionála. A jeden z jeho startovacích mítinků se uskutečnil na náměstí Bastily, aby symbolizoval revoluční duch politiky, kterou chce vůdce francouzské krajní levice prosazovat. 

Mélenchon sice tvrdí, že ve druhém kole podpoří socialistu Hollanda, ale otevřené zůstává, zda tuto případnou výzvu budou následovat také jeho voliči. Při relativně těsném rozdílu Hollande – Sarkozy může právě účast či neúčast radikálně levicových voličů ve druhém kole rozhodnout o příštím nájemníkovi Elysejského paláce. 

 

 

Vzestup levicového populisty Mélenchona je bezpochyby produktem krize. Ještě před několika lety se zdálo, že krajní levice ve Francii prožívá hlubokou krizi. Staří komunisté jevili známky vymírání a jejich hesla přestávala táhnout. I proto souhlasili se změnou vývěsního štítu a spojením se socialistickým odpadlíkem Mélenchonem. Právě jemu se daří brnkat na oblíbenou komunistickou strunu, která spočívá v teorii, že za vše mohou banky, a především bohatí lidé. 
 

Do vzniku ekonomické krize tato nota rezonovala hlavně v latinskoamerických zemích. Bolestné dopady hospodářského propadu přenesly podporu krajně levicových myšlenek i na starý kontinent. 

Tady se nejprve projevovaly na náměstích, kde se staly programem hnutí "rozhněvaných" i aktivit zastřešených sloganem Occupy. 
 

Pokud Mélenchonovi vydrží jeho aktuální podpora až do voleb, může se stát prvním skutečně významným přetavením myšlenek "pouličních" hnutí do reálné politiky. Mohl by se zrodit evropský Chávez, jenž probudí evropskou levici komunistického typu.