Novinky Mediální výstupy

„Andrej Babiš si s lehkostí asi dokráčí pro vítězství a tak snad to zajímavé ke sledování bude pouze to, kdo a proč s ním do té jeho ‚čistočisté protikorupční‘ vlády vleze,“ odhaduje výsledek sněmovních voleb Ivo Strejček.

„Sociální demokracie padá rychleji, než jsem očekával, TOP 09 doufejme mizí ze scény, ministr Herman zajíždí do Norimberka pozdravit sudeťácké ‚milé krajany‘, část politiky považuje prezidenta Zemana za úhlavní zlo a Andrej Babiš si tady dělá, co chce,“ komentuje současnou situaci.

Jaké události na domácí politické scéně byly podle vás v roce 2016 klíčové?

Za ten uplynulý rok se v české politice stalo leccos, ale že by něco klíčového, zlomového, to si nejsem jist. Sociální demokracie padá rychleji, než jsem očekával, TOP 09 doufejme mizí ze scény, ministr Herman zajíždí do Norimberka pozdravit sudeťácké „milé krajany“, část politiky považuje prezidenta Zemana za úhlavní zlo a Andrej Babiš si tady dělá, co chce. Na tom všem není ani nic nového, ani nic klíčového. V soudobé české politice vládne víceméně setrvalý stav vlastního sebeuspokojení.

Ani schválení EET, proti kterému česká opozice tolik bojovala, nepovažujete za klíčový moment politického vývoje v loňském roce?

Elektronická evidence tržeb je mimořádně zákeřný útok jak na svobodu podnikání, tak na zákazníky samotné. Nakonec, právě oni první důsledky EET mohou vidět na zvýšení cen. A přesto EET za milník či výjimečnou politickou událost roku 2016 nepovažuji. EET je důsledkem atmosféry boje se „všudypřítomnou korupcí“. EET je ohavným plodem protikorupční revoluce v Čechách, kterou začal, bohužel, velkolepě proklamovat už Petr Nečas na začátku svého vládnutí, sám byl její obětí, a která v Čechách stále sílí. Nikde nevidím protestující davy, které by se vzpíraly fízlácko-udavačské podstatě EET. Schválení této normy není v Česku žádným převratným milníkem, je to pokračování a vybuzení trendu „špiclovat, protože závidím“.

Je u nás skutečně ohrožena demokracie tandemem Babiš–Zeman, staneme se satelitem Ruska nebo Číny? Nebo není u nás naopak ohrožena demokracie vměšováním Bruselu. Berlína a Washingtonu?

Kdyby tu existovalo nějaké vážné ohrožení demokracie spojenectvím Babiš–Zeman, tak by snad většina politických stran nemohla rychle a s ochotou vlézt se zástupci ANO do bizarních koalic. A protože tak ony strany udělaly, v Babišovi asi nebezpečí nevidí. To je moje odpověď číslo jedna.

Osobně strach z toho, že bychom se mohli stát satelitem Ruska nebo Číny opravdu nemám. A o jakém vměšování Bruselu nebo Berlína ještě hovoříme? Brusel a potažmo Berlín jsou našimi přímými nadřízenými v EU, ti se do naší politiky nemusí „vměšovat“, ti svými politikami našim pozicím a zájmům dominují. Slovo „vměšovat“ znamená, že se do suverénního rozhodování naší vlády někdo plete. Naše vláda suverénní není a pokus o suverénní rozhodování – alespoň kousek nezávislé na Bruselu – je pro Sobotkův kabinet nepředstavitelná myšlenka.

A jaké věci považujete za klíčové v zahraničí?

Samozřejmě brexit a zvolení Trumpa americkým prezidentem. Ale s ohledem na to, že v EU se „něco“ pořádně pohne, až se „něco“ pořádně pohne v Německu, považuji za cenné povzbudivé volební výsledky tamní Alternativy pro Německo v některých zemských volbách. Je nadějné, když si o slovo říkají uskupení reprezentující občanský protest proti zakyslému establishmentu. Nejsem žádným příznivcem nesystémových stran či uskupení, ale nemohu si pomoci, když ty systémové se bohorovně tváří, jako by se nic nedělo.

Zmínil jste brexit. S Británií mimo EU se už tak nějak všichni smířili, ale jaké konkrétní důsledky pocítíme?

Brexit je úžasné občanské vzepětí, úžasný vzkaz. Britové mají po staletí utvářený instinkt: v klíčovém okamžiku se rozhodují správně. Jejich odvaha vzít si svá práva zpět je ohromující a inspirativní. Ale vůbec si nemyslím, že by se s tím v EU všichni smířili. Nominace vyjednavačů za EU o brexitu: Francouze, který nemá rád Brity, Michela Barniera a fanatického, hrubého belgického eurofederalistu Verhofstadta, nevykazují příliš mnoho známek smíření s odchodem Britů z EU.

My žádné důsledky, tedy zejména ty negativní, myslím, nepocítíme. Británie se nikam neodstěhuje, nikam neodpluje. Bude stát vždy o každého, kdo něco umí a kdo je v Británii schopen něco nabídnout. Britové budou s kontinentální Evropou ve svém zájmu spolupracovat.

A co vítězství Donalda Trumpa, který byl ještě na počátku primárek obecně považován za outsidera? 

Z vítězství Donalda Trumpa jsem měl a stále mám velkou radost. V kampani se stal hlasem i nadějí „zapomenutých a zklamaných“. Povzbuzující a optimistické na tom všem je zjištění, že existují meze trpělivosti či apatie voličů, za které už nejsou ochotni jít. To je nadějné poselství pro Evropu a, koneckonců, i pro nás v České republice.

Už bylo oznámeno, že se jeho ministrem zahraničí stane Rex Tillerson, označovaný jako „proruský“. Například je proti sankcím. Co všechno může Trumpova vláda přinést světu a potažmo i nám, České republice? Skončí svět, jaký jsme dosud znali, jak někteří tvrdí?

Mnohá jména, která se objevují jako Trumpovy klíčové nominace, jsou zajímavá, a po personálních katastrofách minulých amerických administrativ působí jako příchod lidí z „jiného“ světa, ze světa mimo po celá desetiletí zavedené a uzavřené politické kamarádíčkování. A už to je moc dobře!

Dočkáme se kvůli tomu výrazné „ruské stopy“ v politice budoucího prezidenta Donalda Trumpa?

Kéž by s novým americkým prezidentem přišla vůle a ochota ke spolupráci Američanů nejen s Ruskem.

Putin se na Trumpovo „panování“ jistě náležitě připravuje, a přestože ruská ekonomická situace je stále krizová, popularita šéfa Kremlu stoupá do rekordních výšin…

Rusové si se svým prezidentem zjevně spojují návrat k národní hrdosti i k mezinárodnímu respektu. Pro mnohé může být evidentně schopná a úspěšná Putinova zahraniční politika impozantním signálem růstu mezinárodního významu jejich země. Potvrzuje se tím i léty ověřená pravda, kterou nakonec i my o Rusech víme: jsou ochotni vyrovnávat se s ekonomickými obtížemi a překonávat svá strádání, ale hrdost si nechtějí nechat brát. Jsou si v tom hodně podobní s Němci. Pouze ti Němci ještě nemají odvahu být po těch hrůzách 20. století, které s důsledností sobě vlastní rozpoutali, na sebe hrdí. To ovšem neznamená, že to v nich vnitřně nekvasí.

Co čeká Evropu? Mají se menší státy, včetně třeba i Česka, obávat, že budeme „novou“ Amerikou obětováni a skončíme v ruské sféře vlivu, jak varují mnohé komentáře?

Já dlouhodobou posedlost českých médií a české politiky obavami ze spadnutí do „ruské sféry vlivu“ dost dobře nechápu a už vůbec ji nesdílím. Máme se Sovětským svazem své neblahé zkušenosti, to jistě, ale stejně neblahé zkušenosti jsme měli třeba s nacistickým Německem. A stejně jako Německo již není nacistické, ani Rusko není oním Sovětským svazem. Dnešní českou politickou úpornost, s jakou bojuje proti ruskému nebezpečí, považuji za únikové téma, které současné české politice umožňuje vyhýbat se řešení velkých domácích témat. A boj „proti Putinovi“ je ospravedlněním českého politického poddanství vůči Bruselu a Berlínu.

Experti předpovídají, že z Trumpova vítězství se rozhodně neraduje Ukrajina, kterou nový americký prezident hodí přes palubu a přestane ji podporovat. Tedy, co se stane s Ukrajinou? Krym je patrně nevratný, ale co konflikt na východě země a stav Ukrajiny jako takové, kde téměř nic nefunguje, nejsou peníze, není tam vlastně nic?

Především je třeba připomenout, že Ukrajina se sebou po minulá více než dvě desetiletí nedělala nic sama. Tristní politický, ekonomický a sociální stav této země je výsledkem jejich vlastního zahálení a spoléhání se na pomoc zvenčí. Přes palubu tak své občany hodila už dávno různě strukturovaná a různě orientovaná ukrajinská politická třída. Řešení budoucnosti Ukrajiny je na Ukrajině, což by v mezinárodním kontextu také lecčemus pomohlo.

Mimochodem, když si shrneme to celé zhoršení vztahů s Ruskem, které se táhne od tzv. Majdanu, je možné říci, že i bez Ukrajiny by Putin stejně byl na Západ agresivní? A přehnal to Západ, nebo to přehnalo Rusko?

Politika je obhajoba zájmů. Tím, že Západ vzbudil přehnaná očekávání části Ukrajiny, potvrdil, že tam své zájmy má. V ekonomicky kolabující a politicky rozvrácené Ukrajině ale nemohl být jeho zájem jiný, než posunout svůj vliv k ruským hranicím. To, že Rusové reagovali, se dalo – realisticky posuzováno – očekávat. Západ chtěl vytvořit a stupňovat atmosféru napětí s Ruskem a to se mu povedlo. Vše ostatní jsou pouze důsledky faktu, že Západ ztratil citlivost pro politiku vyvažování a vzájemných pojistek. To, že toho Rusové obratně využili, je tedy, z mého pohledu, důsledkem chyb Západu.

Lze říci, zda byla americká podpora kyjevské moci po převratu z „obamovských“ idealistických důvodů, nebo kvůli něčemu jinému?

Za zcela nepochopitelně silácká a nebezpečná jsem považoval nejen stanoviska Obamy, ale zejména představitelů americké armády a velení Aliance. O lidech jako válečnický senátor McCain ani nemluvě. Žádný idealismus v tom nebyl tehdy, natož v následujících měsících. O dnešku nemluvě, dnes všichni o Ukrajině mlčí a tváří se svatouškovsky.

Zásadní pro mezinárodní scénu bude i Trumpova politika vůči Číně. Vyjádřil se, že neví, proč by USA měly držet politiku jedné Číny, a za její uznání bude nejspíš žádat ústupky. Přijde obchodní válka?

Neumím věštit z křišťálové koule, uvidíme. Faktem ale je, že Trumpovo naznačení, že by mohl mít odvahu zpochybnit politiku jedné Číny, bylo zajímavým signálem a mohlo Číňany překvapit. Tohle si po desetiletí žádný americký prezident nedovolil.

Když ještě zůstaneme u Trumpa. Hodně toho řekl ve směru, že hodlá dát znovu práci americkým dělníkům, vrátit výrobu zpátky do země. Nicméně, je tohle vůbec reálné? Jaké páky může vůči velkým firmám použít, aby je nalákal zpět do USA?

Prezident Trump žádnou práci americkým dělníkům nedá, ani nemůže. Může ale vést takovou politiku, která obnoví chuť v Americe podnikat a tam platit daně. Doufejme, že jeho administrativa si tak bude počínat.

Obecně se v průmyslu očekává spíše úbytek pracovních míst vzhledem k novým technologiím, k robotizaci atd. Jsme na takovou situaci vůbec připraveni? Kde budou za pět, deset a víc let lidé mít k dispozici pracovní místa, pokud se „na počet lidí“ průmysl výrazně zredukuje?

Připouštím, že mi chybí dostatečná obrazotvornost, abych se právě tohoto bál. Co ale s jistotou vím, je smutný fakt, že když potřebuji šikovného a spolehlivého řemeslníka, tak jej nemohu sehnat.

Evropa stále nevyřešila migrační krizi. Dle expertů můžeme po skončení zimy opět očekávat obnovení běženeckých vln, které mohou oproti minulým obdobím výrazně posílit z Afriky. Nechá to Evropa vyšumět a bude čelit opět dalším teroristickým útokům? Zatím nebyla síla s tím něco udělat; co se musí stát, aby evropští lídři začali jednat razantně?

Evropa roku 2017 bude Evropou s parlamentními volbami v několika klíčových a rozhodujících zemích: v Nizozemí, Francii a Německu. Snad si občané, stejně jako Britové brexitem a Američané Trumpem, zvolí zcela jiné politické reprezentace, které se ujmou jejich obav. Jinou naději nevidím.

Nakolik se dá říct, že události jako brexit či právě volba Trumpa ukázaly, že multikulturalismus je mrtvá idea? Odmítli to lidé i prostřednictvím zmíněného referenda a voleb? A do jaké míry bude dle vašeho mínění tento trend v roce 2017 pokračovat?

Ano, i to Američané a Britové ukázali. Ale nejen to, oprášili již téměř zapomenutou sílu svobodné volby. Ukázali, že politické reprezentace musí cítit, že o jejich osudech rozhodují voliči – a tomu musí podřizovat obsahový i formální výkon své politiky. Moc bych si přál, aby tento trend v roce 2017 pokračoval. A zdůrazňuji slova trend a jeho pokračování. Oprava a návrat k normálnosti bude trvat dlouho.

Výrazné současné téma je takzvaný boj s dezinformacemi, fake news, ruská propaganda a tak dále. Jde ve většině podle vás skutečně o upřímnou snahu vymýtit propagandu, která zahrnuje nevědomé lidi smyšlenkami? Jakou roli v tom může hrát politický boj? Mohou tyto snahy skutečně něčeho docílit? Nebudou jen lidé naštvaní?

Já, co se týká dezinformací, patřím ke generaci, která byla na produkty komunistické informační války zvyklá. Pamatuji dobu, kdy i sportovní komentátor před tím, než začal číst sestavy hokejových mužstev, musel pořádně poplivat Reagana a Thatcherovou a vyjádřit odsouzení amerických snah rozpoutat válku. A přesto se to těm komunistům nepovedlo, lidé většinově nezblbli. A stejně tak nezblbnou ani teď. Budou se řídit zdravým rozumem, vlastním úsudkem a zkušeností. A čím víc budou bojovníci proti „ruským hackerům“ a „ruským dezinformacím“ tlačit na pilu, tím tristnějších výsledků budou dosahovat.

Jiná věc je zřízení „cenzorského úřadu“, který začal svoji činnost od začátku roku 2017. To nepovažuji za sporný projekt, to považuji za nepřípustný návrat starých časů.

Jakým způsobem můžeme srovnat prokázanou činnost ruských informačních agentur jako jsou Sputnik nebo Russia Today, které působí a ovlivňují veřejné mínění na Západě – a naopak činnost organizací spadajících do portfolia miliardáře Sorose a podobných dalších neziskovek, které naopak vyvíjejí činnost spíše na Východě?

Uvidíme, jak si s rozlišováním „podvratné“ ruské propagandy od „záslužné a obohacující informační osvěty“ neziskových organizací a jejich reprezentantů placených kdoví kým, poradí cenzoři Ministerstva vnitra pana Chovance.

Jaký bude rok 2017, pokud jde o domácí politiku? U nás proběhnou sněmovní volby, začne kampaň k prezidentským volbám... Co očekáváte?

Myslím, že nás čeká rok „v pohybu“. Na konci ledna vstoupí do úřadu nový americký prezident Trump, snad v březnu Britové aktivují článek 50 Lisabonské smlouvy a zahájí proces odchodu z EU. „Pohybu“ bude zřejmě více ve světě kolem nás, než u nás. Znovu připomínám významné volby v Nizozemí, Francii a Německu. V našich podzimních parlamentních volbách žádnou občanskou vzpouru voličů neočekávám, Andrej Babiš si s lehkostí asi dokráčí pro vítězství a tak snad to zajímavé ke sledování bude pouze to, kdo a proč s ním do té jeho „čistočisté protikorupční“ vlády vleze.

Rozhovor pro Parlamentní Listy.CZ ze dne 7.1.2017, autor: Lukáš Petřík