Novinky Mediální výstupy

 

 

Situace se oproti minulému roku podstatně změnila, a to především zavřením nebo ztížením tzv. balkánské cesty. Zatímco se v Bruselu planě moralizovalo a schvalovaly se kvóty (jak jsem říkal od začátku, jsou k ničemu), státy skutečně vystavené migrační vlně se chovaly racionálně, což mělo efekt mnohem silnější než dohoda s Tureckem. Přesto má ale podpora tří milionů uprchlíků v Turecku stále smysl, je v našem zájmu, aby tito lidé zůstali co nejblíže svých domovů a bylo o ně dobře postaráno. Nicméně uvidí se až na jaře, zda se nebude opakovat situace z minulých let. Podstatně tvrdší postup bych rád viděl na mořské hranici mezi Libyí a Itálií. Pašerácké gangy, nepochybně propojené s islamistickými teroristy, si z lidského neštěstí udělaly obrovský byznys a Evropa je v tom podporuje. Musejí vědět, že podnikání skončilo a že jejich lodě se k evropským břehům nedostanou.

 

 

Na skutečnou politiku Donalda Trumpa a jeho administrativy si musíme stále ještě počkat. Rozhodně bude v politice Spojených států více pragmatismu a méně ideologie než dříve, což není nutně špatná věc. Pokud jde o výběr Rexe Tillersona, tedy člověka z byznysu a mimo dosavadní politický establishment, s jakýmkoli nálepkováním bych byl opatrný. Rusko i Čína zůstávají nadále geopolitickými rivaly USA a Tillerson se při obraně amerických zájmů na mezinárodní scéně může ukázat jako velmi tvrdý hráč, což je přesně něco, co nám dosud ve vztahu k Rusku chybělo. Mimochodem, Tillersona podpořila bývalá Bushova ministryně zahraničí Condoleeza Riceová.

 

 

Nemyslím si, že by něco takového nastalo. Je pravda, že Putin v posledních letech usiluje o obnovu „Sovětského svazu“ v podstatě v jeho bývalých hranicích, s čímž souvisí i budování jakéhosi nárazníkového pásma od Pobaltí (mimořádně silná vojenská přítomnost poblíž hranic) až po Středomoří (Sýrie). Týká se to rozhodně Ukrajiny nebo kavkazských států, určitě ne Pobaltí nebo bývalých satelitů ve střední Evropě.

 

 

Obchodní válku nepotřebuje nikdo, tím méně Čína se svými obrovskými dotovanými přebytky výroby. Přetahovaná mezi USA a Čínou, která nás nejspíše čeká, se ale kvantitativně odehrává na úrovni, která jde zcela mimo Rusko. To je – s výjimkou nerostných surovin – ekonomicky na mezinárodní scéně vlastně docela bezvýznamné. Zajímavý je v této souvislosti Trumpův plánovaný odchod od smlouvy TPP (transpacifická dohoda o volném obchodu), která byla de facto protičínským obchodním blokem. To naopak otevírá Číně nový manévrovací prostor. Pokud jde o ony dluhopisy, tomu argumentu jsem nikdy nerozuměl. Jde o obchodovatelné papíry, určitě není možno je vrhnout na světový trh najednou, protože tím by se staly bezcennými. Do Číny pojedu v dubnu, jsem zvědav, co tam o nových čínsko-amerických vztazích uslyším.

 

 

Vše zatím ukazuje na to, že 21. století bude stoletím Asie. Podnikavost, schopnost riskovat, dynamické myšlení – to jsou některé vlastnosti, které v posledních dvou stech letech přivedly Evropu a Ameriku na vrchol, nyní je vidíme spíše v Asii. Proto asijské investice v ČR vítám.

 

Nejsem ovšem přítelem nějakých katastrofických scénářů. Evropa je stále ještě bohatá a zdravá. Stačilo by, aby se evropští politici vymanili ze zajetí některých mýtů devadesátých let. Například o tom, že vše je potřeba podřídit boji s klimatickou změnou nebo chimérickým představám o vzniku „Spojených států evropských“. S klimatem ani drastické regulace a dotační programy neudělaly nic, zato evropský průmysl přestává být konkurenceschopný a stěhuje se jinam. Stejně tak prohlubování evropské integrace je ve znamení nárůstu nejrůznějších regulací, podvazujících růst. Je třeba deregulovat, ořezat drahý evropský sociální model, znovu se stát konkurenceschopnými. Jinak Evropu čeká pomalý, ale postupný úpadek.

 

 

Řecko je v tuto chvíli mimo hru. Jde o zemi zcela financovanou zbytkem eurozóny, jejíž lídři si takto kupují zdání úspěchu a eura na věčné časy. Je to poměrně drahé, ale dokud s tím budou obě strany souhlasit, bude klid. Itálie se ukazuje jako velký problém, ale mnohem znepokojivější jsou zprávy z německého bankovního sektoru. Existuje zkrátka řada důvodů, proč nemáme vstupovat do eurozóny. Krize a to, jak relativně hladce jsme jí prošli, ukazuje, jak moc potřebujeme naši měnu, centrální banku a autonomní měnovou politiku. Euro zcela nepochybně není imunní proti další krizi a podle mě v současné podobě nemůže přežít, někteří budou muset eurozónu opustit.

 

 

Kde je možnost šířit informace, budou se šířit i dezinformace, to je přírodní zákon. Fake news se nevyhýbají ani klasickým médiím. Vzpomeňme například rok 2010 a fámu, kterou šířila všechna mainstreamová média, že totiž Česká republika zůstane v Bruselu stát „za dveřmi“ v souvislosti s nepodepsáním fiskálního kompaktu. S rozvojem internetu a sociálních sítí došlo vlastně jen k tomu, že tradiční žurnalistika ztratila monopol na vytváření zpráv. O ruských propagandistických „dovednostech“ nemám žádné iluze, dělali to vždy, už za studené války. Ale standardní média hlavního proudu ztrácejí důvěru nikoliv kvůli Putinovi, ale kvůli vlastní nekvalitní práci. Zaujatost a jednostrannost se bohužel staly průvodními jevy jejich práce. Lidé pak vyhledávají alternativní zdroje informací, bohužel mnohdy na pochybných nebo přímo dezinformačních serverech.

 

 

Ovlivňování veřejného mínění v zahraničí bylo odjakživa běžnou součástí diplomacie a lobbingu, na tom není nic šokujícího. Je jasné, že lépe se tyto prostředky uplatňují ve svobodné společnosti, kde v podstatě neexistuje centrální kontrola informačních toků. Rozdíl je v tom, že na Západě existuje pluralita a nikdo nemá stoprocentní kontrolu nad informacemi, zatímco v autoritativních režimech, jako je Rusko, jde přímo o součást vládní či státní politiky.

 

 

Nemá cenu vymýšlet nové recepty. EU upadá do krizí jen proto, že bruselský establishment přehání ve všech ohledech své ambice. Nepotřebujeme více Evropy, ale naopak méně Evropy. Potřebujeme méně byrokracie, méně regulací, více atlantické vazby mezi Evropou a USA, více svobodného obchodu. Evropská civilizace byla historicky silná a úspěšná, je proto třeba se vrátit k osvědčené poválečné koncepci spolupráce národních států a propojování trhů, nikoliv vytvářet „nadnárodní“ demokracii nebo dokonce „postdemokracii“.