Imigrace – multikulturní přínos, nebo ohrožení demokracie a svobody?
Téma imigrace téměř dva roky hýbe českou i evropskou společností. Nejčastěji je po tuto dobu spojeno s náboženskou ideologií islámu. Příčiny již asi všichni známe, občas se rozcházíme ve zhodnocení důsledků a vize budoucnosti spojené s touto problematikou.
Argument, že imigrace není a nemůže být téma, protože v České republice nejsou žádní imigranti, je naprosto lichý a odstřižený od reality. Taková argumentace je navíc paradoxní, neboť jejím přijetím popíráme naše členství v Evropské unii, kdy o to více paradoxním je, že jej nejčastěji slyšíme z úst příznivců EU. Co nám to ale skutečně říká? Odpověď je jasná - bezradnost. Obrovská bezradnost těch, kteří velmi správně tuší, že to, co se dnes v západních zemích EU děje, není pro běžné voliče logicky zdůvodnitelné, a proto se odvrací pozornost způsobem, kterým se nám snaží říct, že se ve skutečnosti nic neděje. Absurdnost tohoto chování ještě dokresluje typický dovětek, že pokud se zatím nic neděje na Vašem dvorku či ulici a cokoli je za našimi dnes již pomyslnými hranicemi, vlastně neexistuje. Problémem však je, že tato hranice je již pouze čárou na mapě a deklarovaná bezpečnost v dnešní době úzce souvisí s její naprostou propustností. Pravým důvodem, proč tu tolik imigrantů není, však není schopnost, či neschopnost vládních stran této problematice čelit. Pravým důvodem je vlastní vůle imigrantů, kteří tu alespoň prozatím nechtějí být. Otázkou samozřejmě je, co se stane, až své rozhodnutí změní? Jsme na toto připraveni? Jsme vůbec schopni být připraveni a na situaci včas reagovat?
Vždy je zapotřebí nejdříve hledat problém u sebe. Pokud se však podívám na českou společnost, nevidím národ plný xenofobů, rasistů a hlupáků. Díky poměrně solidní četnosti a začlenění jiných národů (kupř. Slováků, Ukrajinců nebo Vietnamců) v naší společnosti já osobně považuji český národ ve své většině za tolerantní, liberálně založený, učící se demokracii, svobodě a základním lidským právům. V čem je tedy zakořeněn stále vzrůstající odpor, zejména vůči imigraci směřující ze zemí, kde převládá náboženská ideologie islámu? Možná to bude tím, že oproti jiným příchozím tento nepřichází kulturně obohatit naši společnost s cílem se do ní začlenit a v klidu tu žít. Díky existenci EU, průchozím hranicím a existenci informační (digitální) společnosti, se každý z nás může velmi rychle podívat, jaké věci se dějí za našimi (dnes již pomyslnými) hranicemi. A to jak přes internet, tak osobní návštěvou jednotlivých zemí. Hlavní mediální proud poté díky své korektnosti, ve srovnání s realitou, logicky ztrácí důvěryhodnost.
Česká republika si prošla od roku 1938 již dvěma obdobími, kdy v této zemi nevládla demokracie tak, jak jsme ji znali ze západních zemí a posléze ve své nedorostlé syrovosti ochutnali v průběhu 90. let minulého století. Možná proto je zdejší společnost stále ještě tak milující svobodu a demokracii (i když tato není historicky vůbec dokonalou) a akcentující základní lidská práva a svobody. Možná právě proto tato společnost neodmítá toho, kdo je ochoten tyto hodnoty přijmout a mezi námi v souladu s nimi poklidně žít, pracovat a platit daně. Co však odmítá a dále evidentně odmítat bude, jsou principy toto popírající a nahrazující vlastními, k jejichž přijetí jsou všichni ostatní mnohdy i násilím nuceni. Právě takto se projevuje náboženská ideologie islámu, a to zejména s prosazením práva Šaria. Tomuto tématu se věnuji již přibližně 8 let, kdy na počátku jsem byl nazýván a označován drtivou většinou za xenofoba, rasistu apod. Dodnes jsem nepochopil, proč bych měl být rasistou. Varuji před myšlenkami popírajícími koncepci základních lidských práv a svobod, přičemž pokud se jedná o diskusi nad myšlenkami (pro některé je problémem, že by se o těchto myšlenkách vůbec mělo diskutovat, což již o něčem od počátku svědčí) a přitom je do tohoto míchána rasa. Přeci náboženství může vyznávat kdokoli a jakékoli rasy. Tu se zřejmě nebavíme o rasismu, ovšem neomarxistickým politikům a vyznavačům novodobé levice nic nezabrání v ukončení argumentace onálepkováním oponenta s cílem celou diskusi tímto uzavřít.
Všem, kteří budou dále tvrdit, že náboženská ideologie islámu a právo Šaria nejsou v rozporu se základními lidskými právy a svobodami, stačí ukázat a popsat, jak je v tomto směru nakládáno se ženami. Je udivující, že se proti tomuto počínání neozývají feministická hnutí. Otázka zní, kde jsou tyto feministky dnes, když jsou jejich práva ohrožena o tolik více, než kdykoli jindy? Odpovědi jsou dvě. Buď nikde, nebo v dnes již mlčících neziskových organizacích. Již takto nastavená nerovnost však něco napovídá a kdo nevěří dále, nechť si prostuduje klíčový právní dokument k tomuto tématu, který dodnes nebyl nikde řádně vyzdvihnut. Mám na mysli rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které lze nalézt pod označením „Případ Refah Partisi vs. Turecko“ (CASE OF REFAH PARTISI (THE WELFARE PARTY) AND OTHERS v. TURKEY) ze dne 13.02.2003. Zde se ve stručnosti (a s určitou mírou překladu) říká toto: „Jediným zjištěním, které vyplývá ze stručného porovnání obou rozlišných právních směrů, je nevyvratitelný fakt, že zákony Šaria jsou neslučitelné s principy liberální demokracie“, obdobně s následnou citací stanoviska z roku 1998: „zavádět právo Šaria, byť i jen částečně vedle evropských právních systémů, by bylo porušením Evropské konvence na ochranu lidských práv a základních svobod, neboť by „zrušilo úlohu státu jako ručitele osobních práv a svobod a porušovalo princip nediskriminace jednotlivců, pokud jde o požívání veřejných svobod, které jsou jedním ze základních principů demokracie“. Toto je akcentováno zejména s ohledem na nerovnoprávnost žen (v trestním právu zejména) a dalších menšin (kupř. homosexuálů, kteří však ve většině přicházející imigranty z islámských zemí vítají, čímž si podepisují vlastní ortel zkázy).
Výše uvedené se dále umocňuje postupnými (a vcelku nenápadnými) úpravami i našeho azylového práva, kdy zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, prošel v uplynulém roce zásadnější novelizací a jsou v něm již koncipovány prakticky veškeré principy, dané mezinárodními smlouvami a úmluvami (zejména tzv. Dublinského systému, který však mnohými státy není řádně plněn). Zásadně problematickým je však v tomto směru princip (zavedený však již dříve), kdy žadatelé o azyl mohou podávat žádosti o udělení mezinárodní ochrany prakticky bez omezení, když dříve byla uzákoněna dvouletá lhůta, která musela projít mezi ukončením dřívějšího řízení. Není však zaveden ani princip kupř. „třikrát a dost“, ani „dvakrát a dost“ atd., čímž velmi často dochází k zneužívání azylového řízení z důvodu legalizace zdejšího pobytu žadatelů o mezinárodní ochranu. O dodatečných nákladech veřejných rozpočtů tak ani nemá asi smyslu hovořit, to nechť si každý z nás představí sám.
Co je však pro mne samotného nepochopitelné, je zejména přístup našich vládních činitelů k této problematice. Prohlášení doma k voličům a následně na jednáních institucí EU jsou natolik zjevná a jdoucí proti většinovému smýšlení české společnosti, že by jeden musel být slepý, aby to neviděl. Takto jsme však vedeni do nesvobody, opět jsme vedeni do světa popírání faktů, práva a principů liberálního demokratického státu. Jak je možné, že již existují výše popsaná stanoviska Evropského soudu pro lidská práva, která jsou pokud možno schovávána pod stolem a přední elity naopak realizují politiku „Willkommen“? To vše jsou otázky, na které je dobré hledat odpovědi.
A co si o tom myslíte Vy?
