Jednání v Senátu jsou stále více konfrontační
23. září 2016
Po letošních senátních volbách definitivně opustí horní komoru Parlamentu jedna z jejích nejvýraznějších tváří. Přemysl Sobotka, někdejší dlouholetý předseda Senátu a před třemi lety neúspěšný kandidát na funkci prezidenta, byl v Senátu nepřetržitě od jeho ustavení v roce 1996. Politický veterán v rozhovoru pro Reflex.cz vzpomíná na vznik Senátu, bilancuje svoji prezidentskou kandidaturu a odhaluje, co bude dělat po odchodu z nejvyšší politiky.
Letos po dvaceti letech opustíte Senát. Proč jste se rozhodl již nekandidovat?
Asi před dvěma až třemi lety jsem se rozhodl, že po 20 letech v Senátu už nebudu pokračovat. Rozhodnutí jsem udělal bez vlivu okolí, chci si užít dalších 28 let — rozhodl jsem se žít do sta let — dle svého, a dokud mi zdraví dovolí, hrát tenis, lyžovat a užívat si volného času podle svého programu. Argument, že v nejlepším se má přestat, se mi ukázal jako správný.
V Senátu zasedáte od jeho úplných začátků. Vzpomenete si ještě na tu dobu? Jak probíhalo samotné ustavení a vznik Senátu?
Po volbách v roce 1996 se reálně naplnila ústava, nás 81 se sjelo v Praze a osobně mohu říci, že jsme moc netušili, do čeho jdeme. Učili jsme se parlamentní práci, ale mohu říci, že jsme se k sobě chovali velmi slušně a „hádali“ se o obsahu zákonů, ale potom jsme šli na kafe a cigaretu a diskutovali o všem možném. Navíc my, kteří jsme nebyli z Prahy, jsme bydleli v panelácích v Jinonicích a skoro každý večer jsme se scházeli u někoho v bytě, popíjeli, hráli na kytaru, vlastně jsme se vrátili do života studentů na koleji.
Obhájil Senát svůj význam a postavení v ústavním systému České republiky? Čím byste jeho odpůrcům vyvrátil názor, že Senát je zbytečný a nepotřebný luxus?
Senát si za dvacet let vybojoval své místo na slunci. Ze začátku to nebylo jednoduché. Sněmovna si za čtyři roky zvykla, že je jediná, nejlepší a „nejkrásnější“, a náš názor nebrali vážně. Všichni kromě prezidenta Havla říkali Parlament a Senát a my jsme trpělivě říkali, že Parlament má dvě komory – Senát a Poslaneckou sněmovnu. Snad nejlepší byl Václav Klaus, který říkal Parlament a Senát stále, ať byl v jakékoliv funkci, a na výtku, že to tak není, reagoval: Co máte pořád s tím Senátem? Při volbě prezidenta se však naučil rozlišovat, byl to právě Senát, jenž mu pomohl. Senát si vybudoval velmi dobrou pozici v zahraniční politice a v cizině jsme vždy hájili zájmy České republiky a čestných podnikatelů. Mé základní heslo bylo: v zahraničí mám na sobě nejprve dres České republiky, pod ním Senát, dále své jméno a až vespod tričko své politické strany. Tak by to mělo být. Senát určitě není luxus ani nadbytečný.
Změnilo se nějak klima v Senátu za posledních dvacet let? Jak a v čem?
Senát se změnil, a to výrazně. Jak jsem se již zmínil, na začátku to bylo o faktické diskusi a relativně přátelské diskusi v zákulisí. Poslední roky je jednání stále více konfrontační a postupně mizí, až na výjimky, pozitivní duch. Někteří začali dělat politiku s nenávistí, a dokonce je jim proti srsti i pozdravit staršího kolegu. To je ale obecný jev současné politiky, bohužel.
Během své existence zažil Senát mnohé. Jednou byl silnou protiváhou stranám opoziční smlouvy, pak mu dominovala ODS, již následně stejně drtivě vystřídala ČSSD. Je dnes takové jednoznačné uspořádání v Senátu ještě možné?
Převaha členů standardních politických stran byla a je vždy výsledkem voleb a dle mého je to tak dobře. Vítěz se ale musí chovat slušně a korektně, chtít i opozici. Zatím se to dodržovalo. Mám obavy, že v budoucnu to bude o „válcování“. Politik nesmí zapomenout, že jednou je nahoře a jednou dole a podle toho, jak se choval nahoře, tak se mu to vrátí, až bude dole.
Jaká témata podle vás rozhodnou letošní volby do Senátu i krajů?
Letošní volby se neodvážím tipovat. Je zde nový fenomén: hnutí ANO. Pevně věřím, že voliči budou volit podle programu politických stran, a nikoliv podle populistických výkřiků.
Před třemi lety jste kandidoval na prezidenta republiky. Ve volbě jste však vyhořel. Jak s odstupem více než tří let hodnotíte toto prezidentské klání?
Moje kandidatura na prezidenta za ODS byla po zralém uvážení, navíc po takzvaných primárkách uvnitř ODS, které jsem s převahou vyhrál. Bohužel jsem dostatečně nevyhodnotil postoj tehdejšího předsedy ODS a jeho laxní, až negativní postoj k mé kandidatuře. Bylo to zpětně hodnoceno, moje chyba, když jsem to pochopil, bylo již pozdě odstoupit z kandidatury. S negativním postojem předsedy ODS se nedá udělat dobrý výsledek a případné odstoupení by znamenalo osobní dluh 15 miliónů, jež ODS na volby věnovala. To šla hrdost stranou a bojoval jsem dál.
Vykonává Miloš Zeman svůj úřad dobře, nebo s ním nejste spokojen? V čem byste byl jiný?
Prezidenta Miloše Zemana nechci hodnotit. Mnoho věcí bych dělal jinak, jsme velmi rozdílní. V jednom s ním souhlasím a to je postoj k nelegální migraci.
Vaše domovská ODS se podle průzkumů před časem odrazila ode dna a začínají jí mírně růst preference. Jaký zisk ve volbách by podle vás byl uspokojivý a realistický?
Do problémů se ODS dostala převážně vlastní vinou. Kauza Petra Nečase se dostane do učebnic politologie, jak lze prohrát vládu i politickou stranu, i když se ukazuje, že policejní zásah i následná mediální kampaň byly nepřiměřené a účelové. Ale i rozhodnutí soudu přichází s odstupem času a potvrzuje, že ne vše bylo pravdivé, ale takový je život politiků. ODS se v preferencích vylepšuje, už stoupáme, a tak se snad voliči vrátí a opět uvěří, že máme dobrý program. Pokud budeme v krajských volbách nad 10 procent a získáme šest až sedm mandátů do Senátu, tak to bude dobré.
Jaké jsou vaše plány po odchodu ze Senátu? Vytratíte se z politiky úplně?
Plán po odchodu do důchodu ze Senátu mám jednoduchý. Kandiduji do krajského zastupitelstva, věřím, že voliči nám i mně osobně dají důvěru. Zkušeností z politiky bych rád přispěl ke kvalitní práci v Libereckém kraji a opět vrátil důvěru do politiky, hlavně že dohody se mají dodržovat. Jinak mám dost koníčků, jež mě udrží ve formě, a také si chci užít svých vnoučat, než budou dospělá. No a manželka si snad zvykne, že budu také doma.
(Autor: Jiří Štefek)
