Novinky Mediální výstupy

  

 

Tato otázka je velice sugestivní a zdánlivě na tělo, ale není na místě jakékoli ploché generalizující hodnocení. Je nutné si uvědomit, že proměna, která se odehrává od 90. let minulého století, je komplikovaná a má různé příčiny i projevy. Pokud dobře rozumím, otázkou směřujete ke svržení Saddáma Husajna. Na tomto aktu naleznete jak dobré, tak špatné. Mimochodem, předčasné opuštění Iráku nese na současné situaci svůj vliv bezesporu také a velký.

 

Pokud jde například o Libyi, tak nemůžeme hovořit v této souvislosti primárně o Spojených státech – větší roli na svržení Muammara Kaddáfího sehrály evropské země. Jistě, Kaddáfí byl krvavý diktátor, ale na druhou stranu byl jeden z mála, který vyjádřil USA lítost nad teroristickými útoky 11. září a přislíbil angažovanost v boji proti Al-Káidě. Dva roky na to, v roce 2003, veřejně přijal odpovědnost za teroristické útoky a oznámil konec programu vývoje zbraní hromadného ničení a svůj slib dodržel! Hodně často si kladu otázku, jaká by dnes byla situace v Libyi, kdyby plukovník Kaddáfí žil, byť v exilu. Svět není černobílý a přestože byl tento muž odpudivou kreaturou, v posledních letech před svojí smrtí Západu hodně pomohl. Jenomže toto hodnocení se západní politici bojí říkat nahlas, protože „uznat“ nějaký pozitivní čin diktátorovi je v časech „humanismu“ politicky sebevražedné a nepopulární.

 

Další diktátor a dlouholetý egyptský prezident Muhammad Husní Mubárak byl ještě v roce 2009 prezidentem USA Obamou hezky a lichotivě označen jako „síla pro stabilitu a dobro“; no a vidíte, pár měsíců na to ho Egypťané předvádějí k soudu v kleci, v pyžamu, vážně nemocného a zhrouceného... USA, pro které byl Mubárak od války v Perském zálivu (kdy se přidal na stranu USA, a tedy i Kuvajtu) jeden z největších spojenců na Blízkém východě, byl vydán napospas svému osudu a nastupujícímu Muslimskému bratrstvu. Vše je zapomenuto, nic se nepočítá, začínáme od nuly, protože přichází takzvané arabské jaro...

 

Co se týče terorismu a extrémních projevů islamismu. Pás od severní Afriky až po Afghánistán se nachází uprostřed obrovské proměny. Domnívat se, že ji způsobil pouze Západ, je sebemrskačské. Kromě lokálních válečných konfliktů je zde velkým problémem degradace životního prostředí, vysychání půdy, malá úroda, která dává masy do pohybu. Tato obrovská proměna plodí různé extrémní formy ať už islamismu, teroristy, povstalecká hnutí a poskytuje jim útočiště v oblastech, na kterých začne panovat bezvládí a nefunguje ani základní infrastruktura. My jako takzvaná západní civilizace musíme být schopni a mít vůli aktivně v těchto oblastech působit – diplomaticky i vojensky a pomáhat těm, kteří mohou legalitu a vládní legitimitu nastolit a zabránit tak „stěhování národů“ z rozvojových nebo zhroucených států k nám, do Evropy. 

 

 

Konspirační teorie všeobecně a i v tomto případě odmítám. Je to nesmysl a projev neznalosti. Nemám důvod oficiální verzi nevěřit a rozvíjení všemožných tezí o tom, že Američané si vše způsobili sami, že potřebovali nového nepřítele nebo záminku pro posílení své celosvětové dominance, považuji pouze za projevy nenávistného a zarputilého antiamerikanismu či bláznovství. 

 

 

Říká se, že po bitvě je každý generál. Do této role se nechci stavět. Domnívám se, že George W. Bush jednal spíše než pod vlivem nějakých skupin pod tlakem situace a dělal to, o čem si v daném momentě myslel, že je pro jeho zemi, potažmo pro Západ nejlepší. Směrem k vlastnímu národu musel vyslat jasný signál, že Spojené státy jsou připraveny se bránit teroru a že tisíce obětí útoků z 11. září tato země nenechá bez odplaty. Bush byl dle mého názoru ve svém rozhodování autonomní a v zahraniční politice projevoval snad ještě více idealismu než jeho nástupce Obama.

 

 

Věřil, že je možné svět změnit k lepšímu i vojenskou silou, byl přesvědčen, že likvidace diktátorů a autokratů, tedy těch, kteří pošlapávají svobody a práva svých občanů napomůže v důsledku i bezpečnosti Spojených států. Někdy je toho možné dosáhnout, někdy nikoli. V tom se liší od svého nástupce, který například začal chybně a předčasně stahovat vojáky z Iráku či z Afghánistánu. Konec konců, byla bych velmi zvědavá na to, jak by v dané situaci obstál Barack Obama.

 

 

Ti, které trošku zajímá historie, a pamětníci dobře vědí, že invaze do Iráku nebyla pouze důsledkem 11. září a že teroristické útoky v New Yorku a ve Washingtonu byly jen jedním z impulsů. Teroristické útoky byly provedené lidmi z Al-Káidy, tedy teroristické organizace, která měla jako první globální dosah i globální zájmy, byla schopná definovat poměrně širokou strategii a byla schopná inspirovat tisíce muslimů po celém světě propracovanou ideologií. Mimochodem Islámský stát v mnohém na Al-Káidu navazuje a nebudu překvapená, pokud další výrazné uskupení, které se objeví po Islámském státu, bude pokračovat v podobné linii.

 

Ale zpátky k Iráku. Druhá válka v Iráku měla své historické předpoklady a příčiny, ve hře byl útlak Kurdů a šíitů pod Husajnovým režimem, podezření z držení zbraní hromadného ničení atd., předchozí kroky Saddáma Husajna a zřejmě i snaha dotáhnout to, co nebylo dotaženo do konce na začátku 90. let. Takže asi nehledejme ospravedlnění této operace pouze v 11. září, ale ptejme se spíš po tom, zda také všechny ostatní deklarované motivy byly relevantní a oprávněné. A hlavně si neříkejme, že Saddám Husajn byl vlastně takový dobrý prezident a vládce. Saddám Husajn byl špatný člověk a špatný vládce, za jeho vlády zemřely statisíce lidí, takže z něj nedělejme oběť a garanta stability. Ani jedním nebyl.

 

Zpětně lze samozřejmě o cílech operace pochybovat. Zbraně hromadného ničení se nenalezly, což ovšem neznamená, že jimi Saddámův režim v 90. letech nedisponoval, v Iráku se nepodařilo nastolit nový demokratický a stabilní systém, přičemž je ale otázkou, zda příčinou toho není spíš předčasné stažení vojsk, což dle mého názoru byla chyba. Už se nikdy nedozvíme, jak by se situace vyvíjela, kdyby k invazi nedošlo, můžeme ji všemožně zpochybňovat, ale nejsem si jistá, zda bylo možné v této době postupovat jinak a zda by to naopak nebylo pro Západ nebezpečnější.

 

 

Jak jsem již naznačila, arabské jaro nepovažuji za žádný pozitivní posun a zároveň je vnímám jako součást proměny většího Středního východu, která zdaleka ještě neskončila, a negativní projevy budou dále posilovány nejenom politickými a ekonomickými aspekty, ale proměnou životního prostředí, například vysycháním studní a nižší úrodou, která bude dávat masy lidí do pohybu a bude ztěžovat schopnost států zajistit jejich obživu. V drtivé většině arabské jaro vedlo k rozpadu tradičních mocenských a často autokratických struktur. Tyto struktury byly schopné udržovat určitou stabilitu a nyní dochází k přesunu moci a budování struktur nových – tu lepších, tu horších. Arabské jaro bohužel nevedlo k větší demokratizaci, ale k nestabilitě, které využívají extremisté a náboženští fundamentalisté. Jedním z důsledků nestability politické i ekonomické je i příliv uprchlíků na sever, tedy do Evropy. A to nejenom z Afriky či Středního východu, ale i z Asie.   

 

 

Když se ohlédneme do historie 20. století, pozitivní vliv americké dominance je nepopiratelný. Spojené státy měly zcela zásadní podíl jak na porážce nacismu a fašismu, tak na pádu východního bloku a Sovětského svazu. V rámci demokratických zemí a v rámci Severoatlantické aliance jsou USA stále zemí, která na obranu a zbrojení vynakládá zdaleka nejvíce finančních prostředků, a vytvoření společné evropské armády zůstává v Unii, která si neví rady sama se sebou, jen těmi největšími eurooptimisty neustále omílanou fikcí. To je realita, kterou nelze opomíjet a z které přirozeně vyplývají i zmíněné dle mého názoru zcela realistické úvahy.

 

Nevidím důvod, proč bychom se měli této realitě bránit. Netvrdím, že politika USA je bezchybná a neomylná, ale spojenectví Západu v rámci NATO, jehož síla vyplývá do značné míry právě z vkladu Spojených států, nemá v současnosti alternativu. Zvláště nikoli pro země, jako je Česká republika, my musíme být ti první, pro které je silná transatlantická vazba nutností a historickou lekcí.

 

A je nutné si uvědomit, že jedním z důsledků obří proměny světa, které jsme svědky od 90. let, je nastolení multipolarismu. Zatímco v posledních desetiletích byl svět tzv. unipolární, to znamená, že Spojené státy neměly konkurenta a sehrávaly roli onoho globálního četníka, vzestup a ambice dalších zemí, především Číny, vytváří prostor pro vznik multipolarity, která globálně zřejmě nebude nepodobná tomu, co se odehrálo po Vídeňském kongresu v roce 1815. Mám na mysli „koncert velmocí“.

 

 

Nejde jen o americkou administrativu. Ta sama není schopná řešit všechny problémy. Klíčové jsou kroky jednotlivých evropských zemí i Evropské unie. Žádoucí je podnikání kombinace různých kroků. V první řadě je nezbytné poskytovat diplomatickou, ekonomickou, materiální, lidskou a v případě potřeby i vojenskou podporu vládám na Blízkém východě, které jsou určitou hrází či pevností. Jde například o Maroko, Tunisko, Jordánsko, Izrael a další. Je nutné být v této oblasti aktivní, a to nejenom vojensky, ale především ekonomicky. Předcházení dalším uprchlickým vlnám je možné jen na místě a vyžaduje větší množství finančních prostředků.

 

Například v Iráku se dařilo díky vytvoření alespoň trochu důstojných podmínek zadržovat statisíce až miliony běženců v uprchlických táborech. To je ovšem dočasné řešení, protože jak ukazuje zkušenost z palestinských táborů, dlouhodobě v nich bují jen nenávist, zločin a terorismus. Proto je nutné spolu s ostatními velmocemi pracovat na vytvoření stability tak, aby se lidé mohli vrátit domů. A jsme opět u rozsáhlé ekonomické pomoci, ale i technologické pomoci, bez které tohoto cíle nepůjde dosáhnout. A v neposlední řadě si musíme uvědomit, že nemůžeme – my bohatý Západ – zvládnout vše. 

 

 

To je zcela irelevantní otázka. Proč Blízký východ? Proč ne z hlediska Jihovýchodní Asie, která je sudem prachu? Proč ne jiná oblast? A podle čeho soudit, kdo z nich bude lepší v řešení reálných problémů? Z jakých vodítek vycházet u Donalda Trumpa, který dosud nepředvedl nic? A bude Hillary Clintonová pokračovat v tom, co dělala na ministerstvu zahraničí? Snad ne. Nezávidím Američanům ani jednoho z kandidátů. Jako pravicově smýšlející člověk bych měla fandit Trumpovi, ale jde to těžko, protože mě mimo jiné předvolební přešlapy velmi silně zneklidňují jeho výroky o alianci a její zpochybňování. To je to, čemu bychom měli věnovat velkou pozornost, protože Evropa bez Spojených států nebude pro střední Evropu znamenat nic dobrého. Agresivní Rusko na Východě, Evropská unie v otřesech a severní Afrika a Střední východ procházející zemětřesením může být pro nás vražedný koktejl.

 

 

Do značné míry je jeho úsilí o porážku islámských radikálů snahou získat si sympatie u části západního publika a dokázat svou sílu před publikem domácím. Proč ne, Putin je politik a využil příležitosti. Svými kroky rovněž hledá nová spojenectví a usiluje o rozšíření sféry svého vlivu na Blízkém východě. Politického, ekonomického, diplomatického. Bohužel, i když bych se ráda mýlila, tak nemohu věřit tomu, že by snaha putinovského režimu o stabilizaci tohoto regionu byla z podstaty upřímná.