„Městské“ elity se natolik vzdálily od reality, že se to začíná projevovat i ve volebních výsledcích
15. července 2016
„Městské“ elity se natolik vzdálily od reality, že se to začíná projevovat i ve volebních výsledcích. Speciálně to platí pro Brusel, myslí si jeden z nejzkušenějších českých europoslanců Jan Zahradil. „Například jistý pan Verhofstadt, belgický expremiér a stranický šéf Babišových europoslanců, je přesvědčen, že se lidé odvracejí od EU, jelikož je málo řízena z Bruselu a ještě není státem. To je už skoro nemoc z povolání. Stejně přemýšlejí i lidovci a socialisté, lidé jako Juncker a Schulz, a proto teď
Co říkáte na složení nové britské vlády, kde se stal ministrem zahraničí Boris Johnson velký příznivec brexitu? A jaký to může mít vliv na vztahy s Evropskou unií?
Nová britská premiérka staví silný tým. Jeho složení je jasný vzkaz, že konzervativci ani Británie nejsou v defenzívě, že nemají potřebu vysílat nějaké pozitivní signály do Bruselu panu Junckerovi a Schulzovi. A to je dobře.
V rámci summitu NATO jasně zaznělo, že Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, ale je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury, včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?
Souhlasím, že Rusko není bezprostřední vojenskou hrozbou, nicméně řadu rizikových prvků v chování Ruska lze vysledovat. Pobaltské země jsou členy NATO. Čtyři tisíce aliančních vojáků v Pobaltí jsou ve srovnání s desítkami tisíc ruských vojáků na druhé straně hranice opravdu jen symbolickým gestem, které ovšem Rusku jasně sděluje, že Pobaltí není Krym. NATO konečně po dlouhých letech pochopilo, že chceme-li mít s putinovským Ruskem vyvážený partnerský vztah, musíme mít reálnou vojenskou sílu, a především ochotu a schopnost ji použít.
Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem a v Afghánistánu stále není vyřešen konflikt s Tálibánem. Problémy jsou i v Africe. Jak v jednotlivých „segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?
Čím více spojenců, tím lépe. Rusko ale zatím „boj s terorismem“ chápe jinak než my. Například v Sýrii od začátku podporuje osu Írán–Asad–Hizballáh a jeho nálety se soustřeďují téměř výhradně mimo území ovládané Islámským státem, který pro Asada nepředstavuje zásadní riziko. Režim klanu Asadů byl vždy nejvěrnějším spojencem SSSR a nyní Ruska na Blízkém východě, jde tam také o ruskou vojenskou základnu. Boj proti terorismu není podle mě ruskou prioritou v této oblasti. Spíše ochrana vlastních zájmů, maskovaná tímto sloganem.
Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem, který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak v důsledku povede k rozšiřování vlivu ‚eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ. Obáváte se také, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Koneckonců, lidé typu Jakuba Jandy jasně vyhlašují válku Miloši Zemanovi, který nás dle jejich úsudků může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora míru a prosperity... Může tomu tak být?
Moskva a Peking nejsou jedno a totéž. Mezi nimi existuje mnoho třecích ploch, jejich zájmy se v mnohém rozcházejí. O této ose se spekulovalo již během uvalení sankcí, nicméně nic takového se nestalo; Čína se naopak zachovala jako drsný obchodník a ruských potíží jen využila ve svůj prospěch. Obě země jsou spíše soupeřícími velmocemi než dlouhodobými spojenci, jakkoliv krátkodobé utilitární spojenectví nevylučuji.
Ať už takový proces považujeme, či nepovažujeme za žádoucí, někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jako zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking–Moskva–Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi i my. Tudíž: Do jaké míry se v nejbližších desítkách let naplní zatím rýsující se rozložení sil USA s Evropou (podepřeno TTIP) a naproti tomu Čína s Ruskem?
Německo vždy sledovalo svoje zájmy. Evropská solidarita? Všichni si rozeberte uprchlíky mířící za německými dávkami. Energetická bezpečnost? Obejít ostatní státy a domluvit si Nord Stream přímo s Rusy. Volný trh? Ano, ale ne pro dopravce z nových členských států. A tak bychom mohli pokračovat. Někdy jsou německé zájmy v souladu s našimi, není tomu ale tak vždy. Proto mimochodem potřebujeme vládu, která si toto uvědomí a bude budovat aliance, které by německé sklony k řízení Evropy vyvažovaly. V případě transatlantické linky musíme počkat na výsledek americké prezidentské volby. Já bych si samozřejmě přál, aby naše partnerství se Spojenými státy zůstalo co nejpevnější, v obchodní i bezpečnostní rovině. Proto třeba podporuji TTIP.
Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu, nebo snahu o autonomní vedení zahraniční politiky?
Nepovažuji za nutné komentovat každý čin a výrok obou pánů. Oba jsou v českém prostředí jen jedni z hráčů. Je ale pravda, že tento krok Václava Klause mě překvapil, nikoliv pozitivně. Václava Klause stále vnímám jako někoho, kdo má obrovskou zásluhu na tom, že je Česko – zatím – liberální demokracií a součástí euroatlantické civilizace.
V souvislosti s Brexitem, ale také třeba s úspěchy Donalda Trumpa v republikánských primárkách či Norberta Hofera v Rakousku se hovoří o tom, že lidé ztrácí důvěru ve stávající politické uspořádání a elity. Považují je za změkčilé, politicky až příliš korektní ve vztahu k imigraci, řešící podružnosti (sňatky homosexuálů, emise ze sekaček na trávu apod.) místo řešení ekonomických či bezpečnostních otázek. Co se stalo s politickými, mediálními a akademickými elitami, že se jim lidé smějí?
Ano, to je pravda. „Městské“ elity se natolik vzdálily od reality, že se to začíná projevovat v průzkumech a ve volebních výsledcích. Speciálně to platí pro Brusel. Například jistý pan Verhofstadt, belgický expremiér a stranický šéf Babišových europoslanců, je přesvědčen, že se lidé odvracejí od EU, protože je málo řízena z Bruselu a ještě není státem. To je už skoro nemoc z povolání. Stejně přemýšlejí i lidovci a socialisté, lidé jako Juncker a Schulz, a proto začínají prohrávat. Naopak jsou v Evropě strany, které úspěšně zvládly přechod z „okraje“ do hlavního proudu, trochu se zklidnily, „učesaly“ a nyní jsou součástí vládních koalic, aniž by ztratily svůj kritický tón.
Zajímavé jsou i některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé volící normálně levici. Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí, že přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?
I naše sociální demokracie je typickým příkladem tohoto trendu. Její voliči jsou opatrní, konzervativní, kdežto neomarxisté typu Dienstbiera, Marksové či pana Prouzy (státní tajemník pro EU) jsou posedlí novotami, které jejich voličům nedávají smysl. Voličům klasické levice jsou genderové kvóty, multikulturalismus, zelené dotace nebo volání „více Evropy“ intuitivně protivné. Je to evropská levice, která se odtrhla od svých voličů. A politici jako Le Penová toho šikovně využili. Proč ne?
V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU apod. Ti druzí opačně. Čím to je?
Není to tak jednoduché. Média si to opět překroutila po svém. Rozdíly mezi inners a outers v Británii nejsou zdaleka tak černobílé, jak je média prezentují. Ne tolik bohatých lidí žije ve městech, to za prvé. Bohatí lidé se dávno přesunuli na venkov, do blízkosti měst, kvůli lepší kvalitě života. Za druhé, není pravda, že by byli mladí lidé přehlasováni. K urnám jich totiž přišlo jen 36 procent, takže je to spíš tak, že mladí lidé se v referendu neobtěžovali vyjádřit. Naši dva britští muslimové v naší europarlamentní frakci byli například oba pro Brexit. Prezentovat „brexitéry“ nebo voliče Hofera jako nějaké staré a nevzdělané lidi je zase dobře známá elitářská snaha vykroutit se z odpovědnosti za problémy evropské integrace.
Pokud jde o současné Česko, lze pochopit volání Miloše Zemana po referendu o členství v EU i NATO? Lze zároveň sdílet obavy některých politiků a aktivistů, že plánem Miloše Zemana je vyvést Česko ze západních struktur a přiblížit Rusku a Číně? Objevují se plány na mobilizaci proti Zemanovi v tomto smyslu. Jsou potřebné?
Jedinou cestou k výměně politika jsou v demokracii volby. Český prezident má spíše protokolární pravomoci, zahraniční směřování země řídí vláda v čele s premiérem. Prezident si může o vyhlášení referenda myslet, co chce, ale nemá žádnou pravomoc jej vyvolat. Zemana jsem nevolil. Ale Zeman je hlavně oblíbený a pohodlný terč všech, co si o sobě myslí, že jsou „lepší lidé“. Kdyby neexistoval, museli by si ho vymyslet. O Babišovi tito lidé zpravidla mlčí. Co kdyby jim totiž udělal nějakou zajímavou nabídku? Tak tuto hru já nehraji.
.
Ing. Jan Zahradil
předseda Aliance evropských konzervativců a reformistů
předseda poslaneckého klubu EP
expert pro zahraničí