Novinky Mediální výstupy

 

Sociální oblast je pro pravicového politika citlivé a v mnohém ožehavé téma. Často se setkávám s nepravdivou interpretací pravicové politiky, kdy je mnohými odpůrci vyčítáno, že pravicová politika je asociální. Přitom nic nemůže být dál od pravdy – pouze náš pohled na sociální oblast a naše názory na řešení různých problémů jsou rozdílné než v případě levicových stran. 

 

Díky dlouholetým zkušenostem z komunální politiky mohu říct, že pravidelný kontakt s problematikou každodenního života obyvatel města, ale i přilehlých vesnic, mi dovolil získat v této oblasti určitý přehled. Během těch let jsem si utřídil názory na sociální politiku a napadly mě i některé myšlenky, které se v tuto chvíli mohou zdát v naší realitě složitě aplikovatelné, ale které buď fungují v zahraničí, nebo by mohly být po dostatečné diskuzi u nás zavedeny.

 

 

První z těchto námětů k přemýšlení je povinnost testování poživatelů sociálních dávek na drogy. Osobně jsem přesvědčen, že je potřeba pracovat na opatřeních, která by zabránila jak zneužívání sociálních dávek, tak „plýtvání“ prostředků ze sociálních dávek na pořizování zákonem zakázaných látek. Toto opatření již zdárně funguje v některých státech USA a myslím si, že pokud by se ho podařilo zavést do praxe i u nás, mělo by to kromě potlačování drogové kriminality, přispět k zamezení zneužívání veřejných prostředků osobami za něco tak destruktivního, jako jsou drogy. Vím, že cesta k takovému řešení je dlouhá, možná zdánlivě nemožná, ale přemýšlejme o ní.

 

Druhá, stejně kontroverzní myšlenka, která však podle mě stojí za diskuzi, je povinnost vězňů vydělat si na svůj pobyt ve vězení s tím, že pokud si nevydělají, tak se jim pobyt prodlouží. Toto opatření je již zavedeno v Japonsku, kde již nějakou dobu úspěšně funguje. Já vím, jiný kraj – jiný mrav, ale u nás je situace ve věznicích doslova tristní. Vězeňská služba vydala v roce 2013 přesně 7 913 998 330 korun. Vězněno bylo po celý rok průměrně 16 388 osob. V průměru tedy jeden vězeň přišel denně státní kasu zhruba na 1 300 Kč. Což je číslo ostře kontrastující s tím, kolik v Česku vězni „za pobyt“ platí. Za každý den strávený ve vězení se odsouzeným účtuje 45 korun – v případě, že pracují. Na srážky k úhradě nákladů výkonu trestu se pak použije 32 % čisté odměny, nejvýše však 1500 korun měsíčně. Vězni, který pracovat odmítne nebo bez důvodu do práce nenastoupí, se „za pobyt“ účtuje o 5 korun denně víc – tedy rovných 50 korun.

 

Další problém nastává s vymahatelností dluhů, které vězni za svůj pobyt vytvoří tím, že si na sebe nevydělají. Stát prakticky tyto dluhy nedokáže vymáhat. Dvě opatření, kterými by se tato situace dala zlepšit, jsou následující. Za prvé je nutné účtovat vězňům za pobyt ve vězení vyšší částky, než je směšných 45 až 50 Kč. Za druhé je nutné donutit vězně, aby si svůj pobyt ve vězení pod hrozbou jeho prodloužení jednoduše odpracovali. Myslím, že motivace by to byla dostatečná a nakonec by to vedlo k narovnání situace, kdy společnost doplácí na ty, kteří se vůči ní kriminálně provinili.

 

I některá další témata v rámci sociální politiky a moje názory na jejich řešení jsou mnohdy v rozporu s politikou současné vlády. Některá opatření, která současná vláda implementovala, nebo o kterých přemýšlí, že by je mohla implementovat, nemohu podporovat. Je očividné, že socialistické vlády se soustředí na jednu základní myšlenku – a to prohloubit závislost obyvatel na státu. Jednoduše chtějí, aby bylo co největší množství lidí závislých na příjmech ze státní pokladny. Příjmy od státu ve formě různých sociálních dávek dostávají miliony lidí a stát jen na těchto výdajích utratí stovky miliard korun ročně. Jsem přitom naprosto přesvědčen, že takové přerozdělování vede k neefektivitě, brzdí hospodářský růst a naprosto ničí pracovní návyky obyvatel.

 

Proto jsem proti jakémukoliv zvyšování sociálních dávek či dokonce zavádění nových dávek. Naopak bych rád viděl prohlubování adresného vyplácení dávek. V této souvislosti proto vítám návrh na přenášení podpory rodin s dětmi do daňové oblasti. Je lepší snižovat míru přerozdělování, tedy nechat rodinám více peněz, než jim je vzít a následně vyplácet v dávkách. Jsou tak zvýhodněny ty rodiny, kde alespoň jeden z rodičů pracuje.

 

Zároveň je však potřeba dávkový systém značně zjednodušit. Dnes se v různých sociálních dávkách vyznají jen ti, co je pobírají „na plný úvazek“. Ano, tito lidé vědí přesně, na co mají nárok, kolik mohou ze státu odčerpat a přesně vědí, jak toho dosáhnout. Pro člověka, který se dostane do svízelné situace nečekaně a tyto dávky by opravdu potřeboval, je systém naprosto nepřehledný. Proto bych množství dávek snížil, některé dávky bych zrušil úplně a jiné sloučil.

 

Například dnes jsou doplatky na bydlení i příspěvky na bydlení dvě separátní dávky, které jsou však velmi podobné a obě jsou ve velkém zneužívány. Můžeme navrhnout jejich sloučení do jedné dávky, protože se věcně týkají jednoho sociálního problému. Při sloučení těchto dávek je můžeme znovu definovat, tak aby se zabránilo dalšímu zneužívání. Toto opatření může ušetřit státnímu rozpočtu až několik miliard korun ročně.

 

 

Největší problém našeho sociálního systému však vidím v tom, že likviduje motivaci lidí k práci. A práce by měl být základní předpoklad získávání jakéhokoliv příjmu. Není možné, aby zde existovaly skupiny obyvatel, které dlouhodobě žijí bez ochoty pracovat, přičemž získávají takové příjmy ze státního rozpočtu ve formě dávek, že jejich život je naprosto pohodlný a někdy dokonce i ekonomicky příznivější, než život těch, kteří do práce pravidelně chodí.  To prostě nejde.

 

Ideální způsob, jak umožnit nezaměstnaným opustit bludný kruh, ve kterém postupně ztrácí svou kvalifikaci i motivaci pracovat, je zpřesnění, za širší spolupráce s obcemi, firmami a neziskovými organizacemi, výkonu veřejné služby, která je především prvním aktivním krokem pro získání zaměstnání. Naše obce a města jistě mají příležitosti jak „zaměstnat“ všechny nezaměstnané – úklid v intravilánu i mimo obce se hodí vždy. Hrozba ztráty sociálních dávek (respektive jejich redukce na opravdové životní minimum) by měla být dostatečnou motivací.

 

Tento motivační systém, by třeba donutil problematické rodiny, kde již léta či desetiletí nikdo nepracoval, aby opět získal potřebné návyky. A vlastně i pocit alespoň nějaké užitečnosti.

 

A k výše uvedenému i další související krok. A to přístup k dětem z  problematických rodin a řešení jejich záškoláctví. Cesta není složitá. Je jí nulová tolerance záškoláctví, tedy situace, kdy některé rodiny neposílají děti do školy, vystavují jim falešné omluvenky, čímž děti dostávají možnost „flákat se“ již od raného věku. Pro rodiče pobírající dávky v hmotné nouzi bychom mohli zavést povinnost předložit škole řádnou omluvenku od lékaře. Při kumulaci neomluvených absencí během jednoho pololetí by se dále navrhlo pozastavení výplaty rodičovského příspěvku a úprava dávek pomoci v hmotné nouzi.

 

Myslím si, že všechna tato patření, jakkoliv jejich zavedení a vyřešení sporných bodů je složité a zavedení by možná trvalo roky, by pomohla lidem opět získat pocit, že krásné české přísloví – bez práce nejsou koláče – platí.