Novinky Mediální výstupy

 

„Oheň horí, dým sa valí, Turek jede krajinú,“ prozpěvovali si naši předkové a nešťastná moravská dívka, než by se dala „Turku škaredému, pohanu čirému“, se raději chystá na nejhorší: „Dajte truhlu dělat, / dyž pojede Turek, / já budu umírat.“ V naší historické paměti strach z Turků prostě máme. To však není ten skutečný důvod, proč se dívám s jistou obavou na dohodu mezi Evropskou unií a Tureckem ve věci migrace a proč nesouhlasím s postojem, který k tomu česká vláda zaujala. 

 

Evropská unie tak dlouho nedokázala žádným způsobem řešit migrační krizi (kvóty samozřejmě řešením nejsou), až jednotlivým státům nezbylo, než to dělat samy nebo na principu mezistátních dohod. Zavírání hranic, stavění plotů, konec Dublinu, ohrožení Schengenu – to jsou skutečnosti, které nevidí snad jen v Bruselu. Uzavření západobalkánské cesty (nepochybně správný krok) může za unijní řešení vydávat jen naivní optimista nebo podvodník. Brusel ani Berlín s tím nesouhlasily, podílejí se na něm státy, které nejsou v EU, a s evropskou politikou to nemá nic společného. Když selhaly kvóty, nefungují hotspoty, nedaří se chránit vnější hranici ani bránit sekundární migraci, evropští lídři se rozhodli pro dohodu s Tureckem. Spravedlivě budiž řečeno, že mnoho jiných možností už nezůstalo. V Turecku jsou v táborech skoro 3 miliony utečenců, kteří by se jinak dostali do Evropy, vnější hranici schengenského prostoru Řecko neumí, nechce či nemůže chránit – a tak se pro Evropu Turecko stalo klíčem k řešení migrační krize. Je jím ale opravdu?

 

Dohoda s Tureckem je postavena na spoustě předpokladů a slibů, které dohromady vytvářejí nespolehlivý a nebezpečný koktejl. Z Řecka se budou uprchlíci vracet (vlastně pozor: jen z řeckých ostrovů, což není celé Řecko) do Turecka. To musí někdo, tedy hlavně Řekové, udělat; už první týdny ukazují, že to rozhodně nebude snadné. Za každého Syřana vráceného do Turecka přijme EU jednoho uprchlíka z Turecka. Proč někoho vracet z EU do Turecka a pak ho brát zase zpátky do EU? Nějaké důvody to samozřejmě má, třeba bezpečnostní, ale logiku v tom moc nehledejte. Navíc, když se překročí limit 70 tisíc vrácených, začne se zase jednat o kvótách. Za to se Turecku pošle 6 mld. eur, zavede se bezvízový styk a otevřou se další kapitoly přístupových jednání. 

 

Proberme to pěkně popořádku. EU svoji bezpečnost postavila na dvou státech, které samy o sobě představují riziko. Řecko je zdrojem jedné z největších krizí EU, jeho udržení v eurozóně stojí ostatní státy desítky miliard eur. Opakovaně si nedokázalo poradit se svými dluhy, slabou ekonomikou a nefungující státní správou, neudělalo reformy, které slibovalo. Jako vnější stát Schengenu nedokáže chránit hranici, což není něco „navíc“, ale povinnost, ke které se zavázalo. Nevytvořilo funkční hotspoty a dlouhodobě neudělalo dost, aby si s migrací poradilo. 

 

Turecko a Řecko mají po léta narušené vztahy, přinejmenším od vyhrocení kyperské krize v sedmdesátých letech spolu obě země nespolupracují v obranných, vojenských ani zpravodajských záležitostech. A to přestože jsou obě členy NATO. Jejich členství je jeden z důvodů, proč byla Severoatlantická aliance do řešení migrační krize zatažena. Akce v Egejském moři je ale v mnoha směrech nestandardní. Posouvá úkoly NATO od kolektivní obrany k policejní práci, je do jisté míry politicky riskantní a sama o sobě zatím málo účinná. 

 

Turecko je pro Západ klíčový spojenec na Blízkém východě a vůbec vstupní brána k islámskému světu a do Asie. Je důležitým strategickým partnerem – ale u toho bychom měli zůstat. Turecko má velkou historii a kulturu, je ovlivněno evropskými i asijskými prameny, zaznívají z něj tóny a kulturní podněty nám srozumitelné (uvědomíme si to třeba při četbě Pamukova Istanbulu, jenomže zase nesmíme zapomenout na to, že Istanbul není tak úplně Turecko). Interakce s Evropou jsou četné – vzpomeňme 3 miliony Turků v Německu –, ale taky problematické. Turecko je ale jiné, Malá Asie není Evropa a vtahovat 75milionové Turecko do Evropy a posouvat Evropu až k hranicím Sýrie, Iráku či Íránu by mohl jen sebevrah. 

 

Turecko není pro řadu zemí bezpečná země původu ani bezpečná třetí země. Posílat tam nazpátek uprchlíky je tedy asi racionální, ale ne právě v souladu se zásadami mezinárodního práva. Ještě s tím Evropa ani nezačala, a už se navíc objevují náznaky toho, že Turecko syrské běžence posílá zpět do válkou zmítané Sýrie. A to by tedy bylo hodně smutné vyústění příběhu. 

 

V červnu letošního roku se měl v Istanbulu konat 24. světový politologický kongres. V únoru vedení Mezinárodní politologické asociace (IPSA) rozhodlo, že tam nebude, a přesunulo ho do polské Poznaně. Jde o neobvyklé a bezprecedentní rozhodnutí. Ve zdůvodnění stojí, že organizační výbor „have concluded that they can no longer go to Istanbul as they cannot guarantee the safety of all participants and provide an environment favorable to the exchange of intellectual ideas“. V Turecku sice v poslední době vybuchují častěji bomby, jenomže to pravý nebo jediný důvod není. Světové kongresy jsme měli třeba v jihoafrickém Durbanu, kde v té době byla jedna z nejvyšších kriminalit na světě. Podstatná je totiž druhá část věty. Turecký prezident Erdogan se pustil do boje nejen s novináři, ale i s částí akademické obce. Výhružky a kriminalizace profesorů byly ostatně i jedno z nepříjemných témat, jimž byl vystaven při své nedávné návštěvě USA. Odložený politologický kongres a důvody, které jsou za tím, představují jen příklad vnitřních problémů, které Turecko má. Třeba ten kurdský je známý dostatečně.

 

Do toho Evropská unie vsází vše na tureckou kartu. A pod německým tlakem mu otvírá brány. Bohužel za souhlasného přikyvování české vlády. Premiér Sobotka na summitu podpořil cestu k liberalizaci víz s Tureckem s příslibem bezvízového styku od června. Dala mu k tomu mandát vláda. Naopak Parlament se postavil proti. Jak usnesením Výboru pro evropské záležitosti (který v těchto věcech jedná jménem celé PS) před Sobotkovým odjezdem na summit, tak usnesením Poslanecké sněmovny po jeho návratu. Premiér vzkázal, že je mu to jedno a nebude se tím řídit. To samozřejmě může, jen by nám měl říci, jakou má představu o dalším vývoji. Bezvízový styk s Tureckem a pak bude následovat přijetí Turecka do EU? Děkuji, nechci a se mnou asi většina obyvatel evropských zemí. To jsme vážně ztratili už poslední zbytky pudu sebezáchovy? 

 

Turecko je důležitý spojenec, ale za branami. Vtáhnout si Turecko se všemi jeho riziky – a tím i kus Blízkého východu – do Evropy může jen blázen. Evropa si tureckým „řešením“ migrační krize způsobuje další velký problém. Je smutné, že se na tom aktivně podílí i česká vláda.