Novinky Mediální výstupy

 

Kdo zhlédl dojemné poslední loučení Nancy Reaganové s jejím manželem při jeho pohřbu v kalifornské Simi Valley v roce 2004 poté, co z rakve čestná vojenská stráž sňala vlajku Spojených států, nemohl o hloubce jejich vztahu pochybovat.

 

Odchod Nancy Reaganové ale i letošní 105. výročí Reaganova narození nás nutí si uvědomit, jak neodvratně je pryč éra reaganovské politiky. Politiky založené na svobodě jednotlivce, tradičních hodnotách, pevné vůli a rozhodnosti, politiky, díky které Ronald Reagan učinil ze Spojených států opět sebevědomou, hospodářsky silnou a inspirativní zemi. Přitom výchozí podmínky neměl Ronald Reagan rozhodně jednoduší, než stávající světoví politici čelící domácím i mezinárodním problémům.

 

 

Tehdejší hospodářská situace USA byla neutěšená: dvojciferná inflace, vysoká míra nezaměstnanosti, úrokové míry nad úrovní 20 %. Hospodářská realita dala ekonomické teorii nový termín – stagflaci, která odkazovala na vysokou míru inflace spojenou se stagnujícím ekonomickým výkonem. Spojené státy byly nesebevědomé, zesláblé hospodářskými krizemi i nepřesvědčivým a celkově nepříliš úspěšným prezidenstvím Jimmyho Cartera. Mezinárodní postavení USA tomuto stavu odpovídalo rovněž. Poptávka po razantních krocích přitom neexistovala. Nejen západní liberálně-levicová politická elita, akademici a mediální mainstream varovali před eskalací konfliktu s komunistickým Sovětským svazem a doporučovali politiku vyjednávání a ústupků.

 

Naštěstí nejen pro nás, země střední a východní Evropy, byl do úřadu prezidenta Spojených států zvolen muž, který s uměle vytvářenou nálepkou intelektuálně jednoduchého člověka, podprůměrného herce, nebezpečného kovboje a válečného štváče dokázal spolu s Margaret Thatcherovou zasadit zásadní ránu vnitřně sice již velmi zesláblému a vyčerpanému, ale navenek stále relativně silnému Sovětskému svazu, a v zemích střední a východní Evropy tak vytvořit prostor pro obnovení politické demokracie a tržní ekonomiky. O převaze a efektivitě kapitalismu nad komunistickou nesvobodou a centrálním plánováním byl Reagan hluboce přesvědčen. Nikdy neuvažoval, tak jako mnozí západní intelektuálové, o možné konvergenci obou systémů. Na rozdíl od Nixona nevnímal Reagan politiku soužití se SSSR jako neustálý a nikdy nekončící proces. Své poslání spatřoval v pomyslném konečném vítězství svobody nad nesvobodou. Takto jasně a na základě tohoto schématu také jednal a formuloval politiku USA vůči SSSR. To ale neznamenalo, že by mu ideologická zaslepenost nedovolovala vést se Sovětským svazem realistický a pragmatický dialog, jakmile Spojené státy dosáhly zřetelné materiální a vojenské převahy. Jednat chtěl, chtěl být však také tím, kdo pravidla jednání bude určovat.

 

Reaganova zahraniční politika se ale zároveň dokázala vyvarovat dlouhodobých vojenských kampaní a pokušení extenzivně ve světě intervenovat a vnucovat své představy o uspořádání společnosti na různých místech světa a ve společnostech, jejichž tradiční uspořádání rychlé a snadné přijetí politické demokracie a tržního hospodářství neumožňuje. Pochopil, že nejúčinnější zbraní je světu ukázat, jak svobodní lidé dokážou svobodu využít ke svému prospěchu a tím i k prospěchu celé společnosti.

 

 

Ale nebyla to jen uměřená a rozhodná zahraniční politika, ale také úspěšná politika ekonomická, která udělala z Reagana jednoho z nejúspěšnějších státníků druhé poloviny dvacátého století. Byl to právě Reagan a jeho administrativa, kdo v oblasti hospodářské politiky narušil v podstatě od Velké krize 30. let vládnoucí paradigma keynesiánské ekonomie – zaměřující svou pozornost na poptávku – a z ní pramenící hospodářské politiky. Ostatně byla to již zmiňovaná stagflace 70. let, která odhalila nemožnost volby mezi nezaměstnaností a inflací v podobě dlouhodobé Phillipsovy křivky. Odklon od poptávkově orientované keynesovské politiky, která selhala v řešení stagflace, a naopak zaměření se na nabídkovou stranu prostřednictvím liberalizace a dramatické deregulace americké ekonomiky, razantního snížení daní a vytvoření prostoru pro svobodné podnikání, brzy přinesl úspěch. Přes počáteční recesi způsobenou restriktivní měnovou politikou s cílem zvládnout inflaci se dostavil silný ekonomický růst a oživení na trhu práce. Inflace se dostala pod kontrolu, rostly daňové příjmy a to i přes to, nebo spíše právě proto, že Ronald Reagan daňové zatížení výrazně snížil. Běžným Američanům se dařilo. Ronald Reagan obhájil kapitalismus jako nejúspěšnější společensko-ekonomický systém a poskytl tím inspiraci celé řadě dalších zemí.

 

Pověstné jsou v tomto směru jeho slavné citáty, že: stát nebývá často řešením problému, ale jeho součástí, že ze všech věcí na Zemi je věčnému životu nejblíže každá instituce veřejné správy, že prvním pravidlem byrokracie je chránit byrokracii či že ekonomická regulace je tichou formou socialismu. Schopnost své politické vize jednoduše a srozumitelně vysvětlit milionům Američanů byla darem, bez kterého by se nejprve guvernérem Kalifornie a poté dvojnásobným prezidentem Spojených států stal jen těžko. Ne nadarmo býval označován králem komunikace.

 

 

Reaganův konzervatismus se obracel k širokým masám občanů, nikoli k úzkým zájmovým skupinám či korporacím. Byla to čistá pro market, a nikoli pro business politika, hodnotově zakotvená v národním patriotismu a tradičních hodnotách, jejichž základem je rodina a víra v Boha a schopnosti amerického lidu. Reagan nepocházel z žádného z vlivných amerických politických klanů a do úřadu prezidenta Spojených států se vypracoval z chudé rodiny z malého města Tampico ve státě Illinois. Asi i díky tomu se nestal součástí amerického establishmentu, který jej nikdy nepřijal. Reagan věděl, že oporu pro své cíle musí hledat jinde než v redakcích novin na východním pobřeží. Nic ve svém životě nedostal zadarmo a vše si musel tvrdě odpracovat. Lze říci, že byl skutečným ztělesněním toho, čemu se říká americký sen.

 

Nicméně sémě etatismu a neomarxismu, které bylo zaseto již desetiletí před Reaganovým nástupem, se mu zcela zlikvidovat nepodařilo. I když konzervativní revoluce (my bychom řekli asi přesněji kontrarevoluce) Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové trend na čas zvrátila, zničit zárodky socialismu se jí přirozeně nepodařilo. Výsledky vidíme dnes a denně, Amerika působí unaveně, po osmi letech prezidenství Baracka Obamy bychom si stěží dokázali vybavit cokoli výrazně pozitivního, co se během tohoto období povedlo a to vůbec nechceme být vůči současnému prezidentovi prvoplánově kritičtí. Ale, a to je to nejpodstatnější, po podobně mdlém období prezidentství Jimmyho Cartera přinesl Reagan naději na skutečnou systémovou změnu, na změnu paradigmatu. Právě to v současné Americe a mezi současnými kandidáty na amerického prezidenta skutečně tak zoufale chybí.

 

 

Reagan se v politice pohyboval od konce druhé světové války až do konce osmdesátých let. Dohledatelná a dosledovatelná dlouhodobě budovaná politická kariéra stojí v protikladu k současnému trendu, jenž generuje politiky nahodile např. z řad úspěšných, ale politikou netknutých businessmanů, a který se v osobě Donalda Trumpa nyní prosazuje i v USA. Vyprázdněnost republikánské strany dokládá její neschopnost vygenerovat kvalitního stranického kandidáta s minulostí, politickým backgroundem, člověka, který prošel nemilosrdnou zkouškou demokratických voleb více než jednou, politika, za nímž jsou reálné výsledky, vítězství, ale i prohry.

 

Trumpův slogan Make America great again, který si vypůjčil z Reaganovy kampaně je tak spíše prázdným marketingovým heslem. Ostatně na otázku, jak chce zajistit, aby vznikla nová pracovní místa, Trump Babišovsky odpověděl, prostě to uděláme. Ale nechceme kritizovat Donalda Trumpa. On zemi, ke které dříve skutečně utlačovaní a nesvobodní vzhlíželi, do jejího současného stavu nedostal. On pouze využívá této zoufalé situace a částečně vyplňuje hluboký příkop, který se mezi americkou veřejností a jejími politickými elitami a establishmentem za léta vzájemné ignorace vytvořil. A je třeba říci, že se mu to prozatím relativně daří. Po létech frází a pokrytectví politické korektnosti se objevil někdo, u nějž rozdíl mezi tím co říká a co si skutečně myslí je o poznání menší. A skutečnost, že to říká jazykem běžných lidí, pak působí v soudobé Americe natolik exoticky a cizorodě, že jsou voliči ochotni odpustit mu i tu či onu chybu, za které jej nesmiřitelně kritizují liberální média a establishment.

 

Podle zpráv v médiích se totiž zdá, že jediným skutečným tématem současného amerického prezidentského klání je prostořekost Donalda Trumpa. Nikoli až tak to co říká, ale spíše jak. Je to jen dalším důkazem toho, že politika je dnes skutečně mrtvá a že forma definitivně zvítězila nad obsahem. Jinak bychom přeci i bez detailního sledování jednotlivostí nominačních soubojů měli alespoň rámcově vědět, co si jednotliví kandidáti myslí například o míře a rychlosti růstu amerického státního dluhu, o míře přerozdělování, jaký je jejich názor na měnovou politiku americké centrální banky, nebo jak se stavějí k narůstající byrokracii a zvyšování míry regulace hospodářství atd. Místo toho je nám ale souboj o stranické nominace prezentován spíše jako další z řady nekonečných reality show, kterou se americká, ale i západní politika, během posledních let díky diktátu mediálního světa, ke škodě nás všech stala.

 

 

Dnešní Spojené státy jsou jinou zemí, než jakou z nich vytvořil Ronald Reagan. Pryč je Reaganova snaha tlumit roli státu a dávat větší prostor aktivním jednotlivcům. Invervencionistická zahraniční politika pyšně přesvědčená o své výjimečnosti a poslání ,,šířit demokracii“ destabilizovala řadu už tak dosti nestabilních regionů a pomohla světu do dnešních problémů. I proto dnes tak postrádáme Reagana a jeho dobu. Reagan přišel s jasnou vizí Ameriky a získal pro tuto vizi široké masy. Nepodbízel se jim, dokázal je státnicky přesvědčit a získat si jejich důvěru. Filozofie svobody byla tím, co tehdy zaznamenalo pozoruhodné vítězství. S Nancy Reaganovou, oporou 40. prezidenta Spojených států, proto odešlo symbolicky mnohem více, než se na první pohled zdá.