Novinky Mediální výstupy

K dlouholetým problémům patří právě plošnost a malá pružnost příspěvku na péči, zahrnuje pod sebe celou škálu druhů postižení ve všech třech stupních závažnosti. Proto již v minulosti docházelo ke klasickému „pro jednoho moc, pro druhého málo, ale všichni mají stejně".

 

Rozhodně jsme pro zvýšení příspěvku na péči, je to potřebná pomoc pro řadu těžce postižených lidí přežít běžný den a také poskytovatelé péče či asistenti si zaslouží adekvátní ohodnocení. Ale sama z praxe vím, že je nutné pracovat s jednotným a pečlivým systémem posuzování, který má být podle jednotné mezinárodní klasifikace tzv. ICF. Jde o systém, který v České republice není provázán s prováděcí vyhláškou, a tedy těžko vymahatelný od posudkových lékařů. Základ máme v zákonu o sociálních službách, vyhláška však nic dále nerozvádí. Zjednodušeně řečeno jde o deset kritérií, pomocí kterých lze citlivě stanovit, co z běžných životních aktivit daný člověk zvládne obstarat svépomocí.

 

Cílem používáním ICF není odebírání nebo škrtání příspěvku na péči, ale jeho citlivější a účelnější provazba s mírou postižení, sociálním prostředím a urbanistickou vybaveností okolí bydliště, dostupností kompenzačních pomůcek, ale také terénních sociálních služeb.

 

Jsme proto, aby šlo prokázat, že péče byla skutečně poskytnuta, třeba i rodinným příslušníkem. V tomto ohledu musí být kladen velký důraz právě na to, aby daná osoba měla možnost volby, kdo o ni bude pečovat. Na druhou stranu umět prokázat, jak jsem příspěvek na péči vynaložil. Stát mi totiž přispěl právě na péči a na tu je třeba finanční pomoc využít.

 

V neposlední řadě je třeba usilovat u větší flexibilitu příspěvku na péči, například u třetího a čtvrtého stupně závislosti, tam, kde je člověk 24 hodin závislým na péči druhé osoby. Pokud je osoba pečující zároveň rodinným příslušníkem, musí výše příspěvku suplovat alespoň důstojný příjem. Co mě k těmto úvahám vede? Praxe, kterou osobně znám z ústavní péče. Reálná cen a jedno lůžko vychází měsíčně v součtu kolem 50 000 Kč. Přičemž péče v rodinném prostředí je daleko levnější, ale pro člověka přirozenější a mnohdy důstojnější. Ústavní péče by se pak mohla více profesionalizovat a cílit na ty skutečně nejpotřebnější.

 

Chtěla bych věřit, že 10% navýšení příspěvku nebylo od paní ministryně Marksové-Tominové jen gesto a pamatuje i na širší souvislosti a hloubku problému.