Se svými některými přáteli, kteří jsou nekritickými sympatizanty EU, na tato témata vedu velmi ostré diskuse. Co se z jejich úst nejčastěji ozývá, je onen strach z velkého bratra na východě, strach z Ruska. Z prezidenta Klause jsou schopni udělat kolaboranta či gubernátora spadajícího pod mocnou Rus. A to jen proto, že při návštěvách Ruska a návštěvě ruského prezidenta v ČR byl vstřícný k prezidentovi tohoto státu. Jeho vstřícnost prý překračovala únosnou mez. Našeho prezidenta obviňují z nekritického rusofilství, tak jako ostatně velmi mnoho novinářů a jiných intelektuálů. Je naprosto marné a zbytečné těmto lidem vysvětlovat, že náš stát se musí otevírat i jiným obchodním trhům než EU, že nemůže být závislý jen výhradně na Německu, Francii a ostatních státech této uměle poslepované říše a že prezident Klaus se nesnaží o nic jiného. Nebo například jsou mí někteří přátelé schopni obhajovat nekonečné půjčování peněz zadluženým a špatně hospodařícím státům EU. Argumentují sousedem, kterému je třeba jít na pomoc, protože se dostal do problémů a je přece naší povinností mu vypomoci. Všichni jsou rovněž slepě schopni přehlížet deficit demokratických principů uvnitř EU, kdy její neoficiální vláda v Bruselu není volena, ale dosazována silnými státy unie. Argumentují mi přitom, že přece musíme něco obětovat, když chceme lepší Evropu.

To je prostě atmosféra dneška. Na jedné straně početný tábor sympatizantů EU, kteří jsou k této říši naprosto loajální a nekritičtí a jsou schopni podepsat jakoukoliv petici, kterou ani třebas nečetli, hlavně, že je proevropská. Na druhé straně je tu početně slabší tábor těch, kteří varují před nekritickou otevřeností k EU, kteří si uvědomují, nebo alespoň již tuší, že s onou říší to není zas tak vše pořádku a že je nutné rozkrývat to, co je v ní zkažené a co nás ohrožuje, a případně se od toho včas distancovat.

Mezi tím, co se my zde takto hádáme, přeme, vjíždíme si do vlasů a tak se vlastně zaměstnáváme a tím pádem nesledujeme frmol, který se okolo nás odehrává, se ona říše pomalu ale jistě proměňuje. Podám jen dva důkazy z poslední doby, které máme všichni před očima, a tudíž nejsou zas takovým objevem. Tyto důkazy jsou jako daktyloskopicá stopa v kriminalistice. Jsou naprosto viditelné, ale lze je velice snadno setřít a tak smazat stopy.

Tím prvním důkazem je Maďarsko. Kolik komentářů již na toto téma bylo napsáno. V Maďarsku, jak známo, vládne většinová pravicová strana. Tato strana upravuje zákony a ústavu své země konzervativním způsobem zaměřeným k tradičním hodnotám, jako je křesťanství či  národní hodnoty. Tyto úpravy však rozhodně nejsou extrémní. To je samozřejmě jev, který se nezamlouvá všeobecně orientovaným levicovým hodnotám a představitelům v západní Evropě. Malé Maďarsko si dovolilo jít svou vlastní cestou, proto je nutné s tím něco provést. Ale jak?? Odpověď je jednoduchá – přes finance. Ustřihneme ty milé Maďary od dotací a donutíme je ke změnám, které potřebujeme. Není ale možné říci, že je chceme k něčemu nutit, musíme to udělat obratně. Prostě je obviníme z toho, že státní dluh mají větší, než je v Evropě povoleno. Tak se to musí provést a přitom vůbec nevadí, že podobně a ještě i hůř je na tom Španělsko, Portugalsko, Itálie, Holandsko atd.

Druhým důkazem jsme my Čechové, Moravané a Slezané. Také jsme si troufli něco nepodepsat. U nás se ovšem nedá říci, že náš dluh je tak velký. U nás se musí hledat jiné zdůvodnění k tomu, jak nás uvést na pravověrnou cestu. U nás je to korupce. Tím ovšem nechci tvrdit, že u nás korupce není. Je u nás a není malá. Ona je ostatně i v jiných státech, viz například nedávná aféra německého prezidenta, kvůli níž musel odstoupit, nebo, půjdeme-li dále, také aféra H. Khola, který nečistými penězi dotoval svou politickou stranu. U nás se však tento důvod momentálně hodí jako bič na neposlušné. Nechcete být povolní krásným ideálům EU, musíme vás potrestat a to tak, že vás odstřihneme od zdrojů.

Takže na závěr. Vážení spoluobčané, kterým je sympatická myšlenka krásné, humanitní, jednotné, rousseauovské, bratrské a vůbec všeobecně ideální Evropy, nečiním si nároku, že by moje drobnost mohla změnit vaše smýšlení o 180 stupňů. Nicméně chci vás svým neumělým způsobem upozornit na to, že vše je již jinak, než když jsme hlasovali o vstupu do EU. Už nejde o bratrství rovnocenných států bez rozdílu počtu obyvatel a velikostí ekonomik. Nyní jsme se dostali k bodu, kdy bude docházet takzvaně na lámání chleba. Buď se budeme podřizovat tomu, co se rozhodne jinde, na co nebudeme mít vliv a co nám bude brát volný prostor k dýchání, nebo si budeme bránit svou svobodu, nezávislost a jedinečnost. Proto hned neodsuzujte a peticemi neubíjejte ty, kteří přináší nové myšlenky a postoje, které čeří sedlinu monolitního a svým způsobem zastaralého pohledu na říši jménem Evropská unie.