Jaký byl rok 2015?
Bilanční rozhovor místopředsedy ODS Martina Novotného pro Parlamentní listy.
Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?
Byl to rok otevřeného vyhřeznutí řady problémů, pro které se připravovala půda chybami v politice v celém posledním čtvrtstoletí. Přelomový byl v tom, že se již nikdo nemůže tvářit, že problémy neexistují. Navíc vyhřezly v synergii, což je velmi nebezpečné, řešit řadu problémů zároveň je mnohem obtížnější. Pohádka o definitivním planetárním vítezství liberální demokracie a fukuyamovském konci dějin se ukázala jako utopie, dějiny jsou znovu tu, začínáme opět citovat spíše Huntingtona a jeho střet civilizací a všechny chyby euroatlantické politiky v zahraniční politice, překotné integraci politické, měnové apod. přinášejí své shnilé ovoce. Je to rok, kdy si znovu uvědomujeme, že utopiím není radno věřit a spíše platí ono reaganovské, že boj o svobodu je údělem vždy znovu pro každou novou generaci.
Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?
Nechci být eurokritický za každou cenu, ale úspěch rozhodně neshledávám. Měsíce je zřejmé, že je potřeba okamžitě zajistit vnější ochranu Schengenu, mnohem více pomáhat přímo v místě konfliktu, bojovat s převaděčskou mafií, reformovat sociální systém a odstranit tak parazitní ekonomickou motivaci imigrace, zohlednit zásadní bezpečnostní rizika imigrace (terorismus, radikální islamismus), otevřít téma chybné ideologie multikulturalismu. Evropská unie a její elita selhala a naplno projevila ideologické bludy, v nichž žije, odtrženost od reality a demokratických mechanismů a absenci autority a politické akceschopnost. Šlo o rok, v němž se EU dostala do vážné krize a výroky fanatiků typu Martina Schulze, kteří chtějí pokračovat v tomto kurzu za každou cenu, ukazují, že krize u euroelity nevedla k reflexi. Naštěstí ale k této reflexi dochází v jednotlivých národních státech a řada politiků tradičních (neextremistických) stran si uvědomuje, že takto to dál nejde.
V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?
Myslím, že realita je trochu jiná. V české společnosti lze identifikovat minimálně tři proudy, nejde o černobílý jev. Část politické scény zůstává na naivně europeistické platformě a je ochotna tančit na palubě Titaniku evropského mainstreamu minulých let i v tuto chvíli. Část scény chce návrat k realistické politice, k níž patří obhajoba národních zájmů, plnění základních funkcí státu včetně obrany, chce zásadní změnu evropské integrace a návrat do stavu skutečně výhodného společného jmenovatele. A část scény využívá krize, veze se na vlně a zahrává si s xenofobií. Prezident Zeman, pokud jde o racionální složku jeho politiky, má v mnohém pravdu, na můj vkus si ale příliš zadává s každým a na cestu ke znovuzvolení se vydal bez zpětné záklopky. Např. s autory seznamů Židů by skutečný přítel Izraele na jedné platformě v otázce migrační krize stát neměl. Nepatřím ale ke kritikům prezidenta za každou cenu.
To samé se dle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové, vzestupu Marine Le Penové...
Před několika dny jsem měl dlouhý osobní rozhovor s vysokým představitelem bavorské CSU a byl jsem příjemně překvapen, že se v pohledu na většinu problémů naprosto shodujeme. Návrat k realismu v evropské, zahraniční i domácí politice. Nejsem si ale jist, že tento posun je již na evropské scéně dostatečně silný a impulsy z Británie nemusí být dostatečné. Navíc hlas této části evropské politické scény dosud není dostatečně slyšet. Pokud jde o příklon části veřejnosti k Marine Le Penové, položím provokativní otázku? To se někdo opravdu diví? Pokud budou pravici v Evropě reprezentovat lidé jako Sarkozy a místo skutečné změny kurzu se budou spojovat proti Le Penové se socialisty, pak jednou Le Penová volby skutečně vyhraje. A položím ještě provokativnější otázku: Je jisté, že Le Penová představuje větší zlo než fanatici evropské integrace a multikulturalismu? Nejen evropská levice, ale i část evropské pseudopravice už mnoho let žije odtržena od problémů svých voličů a reality vůbec a jestli je někdo zodpovědný za vzestup extremismu v Evropě, jsou to tito politici.
Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav? Přinese to vyřešení problému Řecka? Zůstane Řecko v eurozóně a pokud ano, je tomu tak dobře?
Právě přístup k řecké dluhové krizi ukazuje, že evropská elita doslova za každou cenu hájí dogmata konceptu integrace z posledních dvou desetiletí. Řecko dosáhlo stavu, kdy jediným skutečně ozdravným mechanismem je státní bankrot a narovnání pokřivené ekonomické reality zavedením vlastní měny. Pokračování masivních fiskálních transferů je jen dalším oddalováním problému, který reformy nemohou skutečně vyřešit, protože podstata spočívá v tom, že Řecko do měnové unie prostě nepatří. Je těžké odhadnout, jak dlouho lze finančními injekcemi prodlužovat tuto agonii, v každém případě to znamená hazardování s budoucí politickou nestabilitou země a odsouzení jedné další řecké generace k tomu, že bude žít v nezdravé iluzi. Ukradená budoucnost. Prý jsou proto vyšší důvody: Mír, evropské hodnoty, solidarita. Spíš jde o prodloužení času pro evropskou reprezentaci, která se s tímto konceptem integrace zcela politicky identifikovala, a kdyby koncept opustila, nezůstalo by jí nic.
Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii na radikály z Islámského státu?
Rusko je na mezinárodní scéně čitelné. Má znovu velmocenské ambice a dle principu „horror vacui“ vyplňuje každou píď prostoru, který je mu poskytnut chybami evropské a americké politiky. Nepatřím k sympatizantům Ruska, jsem přesvědčen, že se příliš mnoho nezměnilo ve vztahu k okolí a k hodnotě individuální svobody a lidského života. Myslím, že ve střednědobém horizontu máme větší šanci změnit reálie evropské politiky než setrvačnosti té Ruské. To ale neznamená konfrontaci za každou cenu. Odstrašení je potřeba tam, kde by Rusko chtělo znovu panovat, spolupráce pak v oblastech společného zájmu. K těm patří i boj proti agresivnímu islamismu. O takový model ve stylu „já pán, ty pán“ se musíme pokoušet a nepodlehnout ani jednomu z extrémů přístupu k Rusku, tj. buď totální negaci nebo nekritické adoraci.
Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii, Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?
Nejsem přítelem konspiračních teorií. Imigrační krize je multifaktoriální jev, k jehož hlavním příčinám patří destabilizace a válka na Blízkém Východě, má samozřejmě i rozměr humanitární. Má také dimenzi ekonomickou, posílenou nesmyslnou sociální politikou v Evropě a „zvaním“ uprchlíků Angelou Merkelovou i bludnými představami části politiků o vytvoření kosmopolitní národně vykořeněné jednotné evropské společnosti. Je zároveň logickým projevem globalizace, kdy se v jedné globální vesnici setkávají civilizace s velmi různým stádiem vývoje. To ale vůbec nevylučuje možnost, že tento fenomén je cílově využit extremisty k infiltraci a destabilizaci Evropy a že může jít o využití poměrně masivní. Ostatně v tomto typu války může poměrně málo lidí napáchat obrovské škody. Nebezpečí hodnotím jako vysoké, v tom se názorově shoduji.
Abychom ekonomická témata pojali šířeji... Probouzí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomika EU a USA, nebo stále směřujeme ke strukturálnímu průšvihu – útěk pracovních míst na Východ, další ztráty díky robotizaci a automatizaci, snižování životní úrovně, zadlužení…
V Americe lze sledovat snahu vyřešit problém závislosti na surovinových zdrojích i jakousi adaptaci na globalizaci zdola. Američané se učí, jak a co dělat přímo ve své zemi, aby byli konkurenceschopní a pouze nepřesouvali výrobu do Asie. Řada problémů finanční stability zůstává, čekají na novou poobamovskou reprezentaci. Celkově ale věřím ve schopnost Ameriky překonat tento uzlový bod, byť to může být velmi bolestné. Evropa je stále přidušena eurosocialismem, regulacemi, nesmyslnou dimenzí eurozóny, přebujelým sociálním systémem. Ale to je politická výzva pro nás všechny. Já věřím z dlouhodobého hlediska na konkurenceschopnost euroatlantické civilizace, pokud se vymaní z nesmyslných ideologií a politik, v nichž v poslední době uvízla. Ostatně tento optimismus je naše politická povinnost, pokud se o to nepokusíme, prohrajeme zcela jistě.
Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího: „je střídání hegemona nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států může projevit na mezinárodních vztazích?
Myslím, že rok 2015 ukázal, že onen příběh o jednoduchém vítězení nových ekonomik je také blud, i Čína a další země s vysokou dynamikou mají obrovské strukturální problémy, potenciál nestability a velké množství rizik. Problémy globalizace se týkají každého a je v zájmu všech udržet elementární stabilitu v mezinárodních vztazích. To neznamená, že to nemůže velmi hlasitě skřípat, ale konflikt by nepomohl nikomu. Lidstvo samozřejmě může udělat chybu a riziko je velké. Není to ale o žádných nových vítězích a poražených. Pokud jde o Ameriku, její vnější politika není jen projevem vnitřní slabosti, je to i o ideologické doktríně vývozu pseudohodnot obamovské levice, jde o podobné postižení, jakým trpí evropská elita. Doufám, že to příští prezidentské volby vyřeší.
Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump či Bernie Sanders?
Myslím, že jde o volby prvořadého významu, změna kurzu je nanejvýš potřebná a jeho pokračování velmi nebezpečné. Nechci si ale hrát na vědmu a hádat, kdo vyhraje. Jestli bezbarví politicky korektní kandidáti nebo občas neomalený Trump. Obecně považuji za důležitější, co bude příští americký prezident skutečně dělat a zda se přestane vyhýbat řešení problémů než to, zda je zcela normální dle meřítek „politické korektnosti“. S bezzubou politickou korektností můžeme dojít do politicky nekorektní katastrofy. Zdrojem mojí důvěry v Ameriku není ale ten či onen politik, nýbrž běžní Američané, které jsem měl možnost osobně poznat, lidé velkého srdce a zdravého rozumu, oddaní svobodě. Doufám, že jejich probuzení přijde dříve, než jak rychle tikají hodiny světové nestability.
Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí nebo se nakonec staneme obětí džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému zániku a spácháme sebevraždu, jak varují někteří analytici?
Bude to rok posunu, nikoliv revoluční změny. Bude pokračovat postupné vystřízlivění Evropanů z bruselské utopie, postupná emancipace politiky některých státu vůči hlavnímu proudu integrace, vařit se to bude na politických scénách v Německu, Francii. Neakceschopnost bude stále více zjevná, individuálních rozhodnutí řešit věci jinak než velí diktát, bude přibývat. A s příchodem jara a oteplením se ukáže, že řeči nic nevyřešily a problém je tu dál. Nechci ale věštit krize a černé zítřky, naší povinností je se s tím poprat. Nepomůže nám žádný nový věštec Hanussen, nýbrž spousta odhodlaných žen a mužů v politice i mimo ni.
Kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější figurou české politické scény a proč? Do jaké míry splnil očekávání, anebo naopak zklamal prezident Miloš Zeman, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek?
Mě už to známkování stále stejných figur, které nepřekvapí ničím novým, nebaví. V otázce jste je vyjmenoval. Rok 2016 bude rokem dalšího postupného vzestupu autority a popularity Petra Fialy, člověka skutečně vzdělaného, skutečně hodnotově zakotveného a s věcnou vizí. Je jiný, bude mu déle trvat přesvědčit lidi, o to podstatnější bude ale výsledek. Ze všech ostatních mám ponorkovou nemoc.
Kdo na politické scéně příští rok posílí, kdo propadne? Ať už díky krajským volbám, nebo případným otřesům ve vládní koalici, nebo vývoji ve světě? Babiš, ČSSD, komunisté a radikální levice, protievropská a protiimigrační pravice (která?), proevropská pravice, někdo jiný…?
Posílí ten, kdo si to odpracuje a já věřím, že to bude ODS. Ostatní buď oslabí, nebo setrvají na svém. To jsem provokatér, co?
Někteří politici a publicisté nás straší, že nám, Čechům, hrozí ztráta svobody. Prstem ukazují zejména na Andreje Babiše a Miloše Zemana. Přiblíží se příští rok cosi takového?
Největším nebezpečím ohrožení svobody u nás není socialistická legislativa, schvalovaná sociálními demokraty a Hnutím ANO, ještě víc alarmující je snaha ovládnout myšlení a chování lidí prostřednictvím „mediálně-ekonomického komplexu“. Věřím, že v příštím roce části lidí spadnou klapky na očích a pochopí omyl svého obdivu vůči nekulturnímu, nebezpečně ambicióznímu a koncepčně prázdnému miliardáři, který by si je nejraději chtěl „koupit všechny“. Ale ještě to bude několik dalších let trvat.
Čas od času padne termín „válka“. Ať už světová, nebo lokální. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí. Amerika Rusko. Čína Ameriku. Amerika Čínu. Írán Izrael. Izrael Írán… Přiblíží se na základě dějů příštího roku něco z toho? Nebo lze očekávat uklidnění v Sýrii či na Ukrajině?
Opakovaně upozorňuji na nebezpečné zrychlování destabilizace mezinárodní situace, na to, že při čisté extrapolaci trendu bychom se měli konfliktu vážně obávat. Zároveň je ale nesmírně těžké definovat, o konflikt jakých hodnot, zájmů a cílů by se mělo jednat a zda si lze představit něčí vítězství, v čem by spočívalo, jaké by byly benefity a kdo by nesl náklady. Globalizace je rizikový proces, dlouhá desetiletí se můžeme pohybovat se sirkami v ruce ve výbušném prostředí a bude záležet na množství chyb, zda k výbuchu dojde, či ne. Budoucnost je otevřená a může dopadnout tak i tak. Prvním krokem je nenechat dále určovat směr lidi, po jejichž minulé mezinárodní politice doutnají lokální spáleniště.
Rozhovor s Martinem Novotným vyšel na serveru ParlamentniListy.cz.
poslanec PČR
člen regionální rady
předseda oblastního sdružení