Novinky Mediální výstupy

 

 

 

V roce 2015 se naplno projevily některé dlouhodoběji eskalující problémy. A jestli je něco charakteristického pro rok 2015, pak to, že se ukázalo, že nežijeme v bezpečném světě. Tím myslím fakt, že Evropa přestala být bezpečným místem. Za prvé: mezinárodní konflikty se objevují najednou těsně na hranici Evropy, ať už je to Ukrajina, Blízký východ nebo rozvrácená severní Afrika, ale navíc je nebezpečné, že to zasahuje přímo do srdce Evropy. Prostřednictvím terorismu, prostřednictvím radikálního islámu. Zasahuje to do srdce Evropy, myslím geograficky a do jisté míry i obrazně v tom směru, že najednou jsou nositeli těchto nebezpečí občané Evropské unie. Protože nejen ti, kteří jsou ohroženi, ale i ti, co ohrožují, jsou lidé, kteří se tu narodili, kteří třeba patří k muslimským komunitám, jejichž rodiče sem přišli jako přistěhovalci, a oni se najednou stávají stoupenci radikálního islámu a ohrožují civilizaci, která je přijala. Je tu tedy několik nebezpečí, která nemohou nechat nikoho, kdo o věcech přemýšlí, chladným. A ještě bych k tomu dodal, že navíc jsme v situaci, kdy Západ je nebývale slabý a neakceschopný.

 

 

Je to dáno i politikou Obamovy administrativy ve Spojených státech, bezradností a bezzubostí jakékoli společné evropské politiky, takže nejsme dobře připraveni na to, abychom těmto nebezpečím čelili.

 

 

Já nedám na slova, ale na činy. A pokud jde o činy, musím říci, že se nezměnilo vůbec nic. Ano, trochu se změnila rétorika: nenecháme si to líbit, to už je moc, budeme chránit naši bezpečnost, ale podívejme se na to, co se fakticky stalo. Většina evropských státníků pořád spoléhá na nějaká společná evropská řešení, která se zázračně objeví v Bruselu. A já vidím jako jediná řešení, která Brusel nabízí, povinné kvóty na přerozdělování uprchlíků, které neřeší vůbec nic, nebo nápad na zákaz poloautomatické, legálně držené zbraně, jako by se tímto krokem vůbec dalo bojovat proti terorismu. Teroristé disponují nelegálně drženými zbraněmi a my budeme obtěžovat lidi, kteří žijí řádně a mají zbraně ke sportovním účelům nebo ke své obraně. To jim chceme zakázat? Nebo jak se dívat na poslední návrh z Bruselu, že se zřídí nějaká evropská pohraniční stráž a jakési jednotky budou moci zasahovat na území celé EU bez souhlasu jednotlivých zemí? Kdo je bude řídit? Evropská komise? Co to bude znamenat? Má v ní být 1 500 mužů. Jak ti ubrání celou vnější hranici Schengenu? To jsou všechno nápady, které jen ukazují bezradnost evropských politických elit a neschopnost se tomu postavit tváří v tvář. Myslím, že opatření, která je potřeba udělat, jsou mnohem zásadnější, odvážnější a radikálnější. Je potřeba zavřít vnější hranici Schengenu, nepouštět sem další a další davy přistěhovalců. Je potřeba stabilizovat situaci na Blízkém východě, a to i za cenu vojenského zásahu, je potřeba zlepšit návratovou politiku, změnit atraktivitu sociálních systémů jednotlivých zemí Evropské unie, je potřeba zvýšit tlak na integraci těch, kteří tu jsou. A je třeba být nekompromisní v případě, kdy se lidé zapojují do podpory radikálních organizací. A to i za cenu, že přijdou o občanství, protože nás ohrožují. Je prostě třeba udělat řadu kroků, které se nedělají. A z toho vyplývá můj pocit, že se toho mnoho nezměnilo. Jen řeči.

 

 

 

Je úplně pochopitelně, že lidé sice to nebezpečí latentně cítí, ale nechtějí z něj vyvodit nutnost nějakých kroků. Myslím, že to je přirozené. Ale já od politiků čekám a sám to dělám, abychom viděli dál než za nejbližší roh a za nejbližší měsíc. Prostě je naivní nevidět nebezpečí, které už nehrozí nejen Evropské unii, ale evropské civilizaci jako celku. A tomu musí odpovídat přijaté kroky. Vidím třeba šanci v tom, že se Evropská unie změní. Změní se tak, že se přestane dál a dál integrovat, ale naopak se využijí současné reformní snahy Velké Británie, otevřou se smlouvy, rozvolní se jednotlivé politiky, nebudeme vytvářet jakýsi byrokraticky administrativní kolos, který sjednocuje jakoukoli hloupost a kterému nikdo nerozumí, a budeme spolupracovat naopak na úrovni dobrovolné spolupráce národních států ve věcech, které jsou důležité. A to je obrana, to je posilování ekonomické síly Evropy. Nemůžeme si zatajovat další věc, že se nám ve světě objevila konkurence, které ne úplně stačíme. A to i proto, že máme rozbujelý sociální systém, který nám sem přitahuje další lidi a současně nás neposouvá dopředu. Bez změny charakteru evropské integrace, bez změny toho, co se děje v Bruselu, si nedovedu představit, že bychom si s tím poradili. My jsme v pasti toho, že pořád všichni říkají, musíme hledat společná účinná řešení. Ale Brusel funguje tak, že žádná společná účinná řešení se najít nedají. To přece není cesta, musíme to tedy změnit a jít jiným způsobem. Já nejsem ten, kdo říká, že bychom měli vystoupit z Evropské unie, to ani nejde, ale říkám, změňme unii. To je strašně důležité. Nesmíme lpět na nějakých dogmatech, jestliže se nám nepodaří chránit vnější hranici Schengenu, nemůžeme přece přihlížet tomu, jak se sem valí proudy lidí a my si s nimi nevíme vůbec rady. Když se nám nepodaří chránit vnější hranici Schengenu, budeme muset chránit vnitřní hranice jednotlivých států, protože národní státy jsou schopny si pomoci. A jestli třeba Řecko dlouhodobě neplní podmínky země, která spravuje vnější hranici Schengenu, nevyřešíme to tím, že do Řecka nalijeme další miliardy, jako jsme to udělali v případě jeho členství v eurozóně, a tím, že tam pošleme jakousi pohraniční evropskou stráž. Kdo ji bude tvořit? Němci budou hlídat na evropsko-turecké hranici? To je představa neskutečná. Ale můžeme k tomu Řeky buď přinutit, nebo posunout vnější hranici Schengenu jinam. Když se na to díváme zdravým rozumem a ne proevropskou ideologií, tak moc možností není.

 

 

Minischengen je přesně příklad toho zoufalství, ve kterém současná evropská politika je. Protože s minischengenem přicházejí země, které se ale jinak zaklínají proevropskými řešeními. A podívejte se, jak to dopadá. Jedna země přichází s minischengenem, další země, protože si nevěděly vůbec rady, odhodily pryč dublinskou úmluvu, další jednají na bilaterální bázi, vezměte si Francii a její bezpečnostní opatření, nebo prohlášení Francie, Itálie, že nebudou dodržovat fiskální pravidla. To jsou všechno věci, které v praxi dokazují, co říkám, že dnes současný koncept Evropy nefunguje. A jen proto, že pro řadu evropských elit je to ideologie, nedovedou si to jinak představit, tak to budou za každou cenu v této podobě držet, ale přitom v praktických věcech budou vymýšlet kroky, jak to obejít. To není opravdu cesta. Tak se bavme o rekonstrukci Schengenu, bavme se o tom, jakou cestou tedy jít, bavme se o tom, co znamená ochrana evropského prostoru, revidujme politiku v řadě věcí. My spotřebujeme obrovskou energii na to, abychom sladili v Evropské unii, jak má vypadat sklenička, ale nevěnujeme se podstatným věcem. Nemáme na to čas. Jsme úplně spoutaní předpisy, které se na nás valí z Bruselu, ale nikdo je v této podobě nepotřebuje. Ale neřešíme podstatné otázky, pak se nemůžeme dostat dál.

 

Jsem členem výboru pro evropské záležitosti v Poslanecké sněmovně, což je výbor, který zasedá ze všech výborů nejčastěji, protože nejvíc věcí přichází z Bruselu. A my se ani nemůžeme zabývat vším, z toho, co sem přichází, se vybírají body, které vůbec projednáváme. Je toto normální svět? To není normální svět. Pokud se Evropská unie nezmění, tak si s tím neporadíme. Evropské instituce nejsou institucemi, které řeší náš problém, to už je součást našeho problému.

 

 

Já dlouhodobě kritizuji českou zahraniční politiku. A to, co předvádí Sobotkova vláda v Evropě, bych označil za politiku naivní, slabou a nedůslednou. Uveďme si to na příkladu kvót. Ano, vláda odmítala kvóty, my jsme ji v tom podpořili, a ono to tak má být, v klíčových otázkách se má opozice shodnout na národních zájmech a prosazovat je společně s vládou. Ale nejprve nám bylo řečeno, že se nikdy nepřipustí, aby se o kvótách hlasovalo kvalifikovanou většinou. Byli jsme označováni za ty, kteří straší, když jsme se ptali, jaký má pan premiér plán, když se to stane. Premiér tvrdil, že se to nestane, ale vicepremiér Bělobrádek řekl, že když se to stane, podáme žalobu. Stalo se, ale k ničemu nedošlo. Výsledkem je, že byla rozbita jednota Visegrádské skupiny, s kterou jsme mohli něco prosazovat, kvóty stejně platí, vůbec se jim nejsme schopni bránit a Česká republika ničeho nedosáhla. To nepovažuji za racionální politiku, která hájí naše zájmy. Kdykoli se premiéra Sobotky zeptám na to, co bude konkrétně Česká republika v Bruselu prosazovat, tak se vždycky dozvím jen to, o čem se tam bude jednat, ale ne to, jaký je postoj České republiky. A nemůže být úspěšná zahraniční politika, když nemá zformovány vlastní zájmy, cíle a nehájí je. A to my nemáme. Proto říkám, že politika je slabá, nedůsledná a svým způsobem naivní. Naivní v tom, že se pořád pan premiér, ministr Zaorálek a další odvolávají na nějaká společná evropská řešení, ale ona opravdu žádná nejsou. Pořád platí premisa této vlády, že budeme v hlavním proudu evropské integrace. Ale co to je ten hlavní proud? Co znamená a co z toho plyne za výhodu? Mne na české zahraniční politice nezajímá, jestli jí tleská Brusel, nebo jestli poplácá paní kancléřka Merkelová pana Sobotku po zádech a řekne, děláte to dobře. Já hodnotím, jak účinně hájí a prosazuje zájmy České republiky. A tady vidím jistou míru naivity. Máme štěstí, že se nám vyhnula migrační vlna, i díky Maďarsku, máme štěstí, že jsme země s rostoucí ekonomikou. To je všechno dobré, ale na to nemůžeme spoléhat, protože žijeme v otevřeném prostoru a mnohé z toho, co se děje v okolních státech, se nás musí dotknout a dříve nebo později nás musí zasáhnout. A podle toho musí vláda naši zahraniční politiku utvářet. Já na rozdíl od jiných viním premiéra Sobotku i z toho, co dělá prezident Zeman, který znejišťuje zahraniční politiku třeba tím, že nás posouvá někam na Východ. Ale podle ústavy je za zahraniční politiku odpovědná vláda. Premiér by se o tom měl bavit s prezidentem, on by měl utvářet zahraniční politiku. A to, že je vláda slabá a nemá na věci jednotný názor, umožňuje prezidentu Zemanovi dělat si vlastní zahraniční politiku. A tak to nemá být.

 

 

ODS tady jasně formuluje svoje zahraničně politické priority, a pokud jde o migrační krizi, byli jsme první, kteří vystoupili s pětibodovým plánem, co se má konkrétně dělat na evropské úrovni, co má dělat Česká republika, vláda to nejprve odmítne, ale pak dodatečně zjistí, že to měla dělat. Mne to nenaplňuje žádnou radostí, protože bych byl rád, kdyby to vláda dělala hned, protože bychom byli v zahraniční politice daleko silnější. Až vlastenecky mne rozčiluje, když někdo říká, že se nemůžeme chovat jako třeba Švýcarsko, Norsko nebo nějaká členská země Evropské unie, protože jsme menší, slabší, chudší. Proč se tak nemůžeme chovat? Jestliže řekneme, že nikdy nebudeme Švýcarskem v Evropě, tak jím nikdy nebudeme. A když si řekneme, že chceme být stejně prosperující a stejně silnou zemí, tak jí být můžeme. Ale dopředu si říkat, tohle nejsme a tohle nebudeme, musíme se víc přizpůsobit, víc se ptát Francie, Německa nebo někoho jiného na to, co si máme myslet, to tedy odmítám. Jsem velký stoupenec evropské spolupráce, a tím se liším od různých populistů, ale to neznamená, že každou hloupost budu akceptovat. Evropská spolupráce je založena na dobrovolné spolupráci jednotlivých zemí. A nejsou tu žádné společné evropské zájmy, není tu nějaký evropský lid. Jsou tu občané jednotlivých zemí, pro které je výhodné spolupracovat. Ale ve chvíli, kdy někdo postaví jako mantru, že všechno, co přichází z Bruselu, je správné, nedělá dobrou službu myšlence spolupráce evropských zemí. A vidíme to všude v Evropě, že začínají sílit radikální populistické politické strany, protože lidé mají dost falešných slibů a naivní politiky, kterou jim tady nabízí část politických elit, protože je úplně bezzubá.

 

 

Rizika tu jsou, nebezpečí tu je. Ale my si nemáme říkat, že to přijde, my máme dělat všechno pro to, aby to nenastalo. Co je větším úkolem politiky, než chránit bezpečnost vlastní země a bezpečnost občanů? Hledejme cesty, jak to dělat. Na rozdíl od ústavních činitelů nemám informace tajných služeb, ale očekávám od vlády, že na základě i těchto informací udělá dostatečná opatření pro to, abychom se teroristickému útoku vyhnuli. Já se nemíním smířit s tím, že to musí přijít. Nemusí to přijít. Můžeme udělat všechno pro to, aby to prostě nenastalo. Pokud jde o celkovou situaci, jsem dlouhodobě přesvědčen, že pokud neodstraníme příčinu, neporadíme si s následkem. Zatím jsme nedokázali ani zabránit tomu, aby sem lidé masově přicházeli. Nedokázali jsme chránit vnější hranici Schengenu, nedokázali jsme se domluvit s těmi zdrojovými nebo tranzitními zeměmi, nedokázali jsme nic z toho, a to nemluvím o tom, co by bylo skutečným odstraněním příčiny migrace, a to stabilizace situace především v Sýrii, ale také v Libyi a dalších a dalších zemích. Já se obávám, i když to všichni neradi slyší, že bez silného vojenského zásahu v Sýrii, ale také připravenosti tam následně vojensky působit a de facto rekonstruovat zemi, se nám nepodaří si s tou situací poradit. Prostě ti lidé utíkají, dnes už se nedá úplně rozlišit, kdo utíká před Asadem, před Islámským státem, kdo utíká, aby si zachránil život, kdo utíká za lepším životem. Máme miliony lidí v pohybu, utíkají nejen lidé z Blízkého východu, ze severu Afriky, ale také ze subsaharské Afriky. Je tu obrovský pohyb národů. A jestli si někdo myslí, že on tak nějak sám o sobě skončí, teď je zima a pak se už nic nestane, je úplně naivní. Samozřejmě že ne, protože ti lidé z mnoha různých důvodů chtějí do Evropy. A ta zatím udělala jen to, že řekla ústy německé kancléřky, kterou ti lidé berou vážně, pojďte sem. A dokud tohle všechno nezměníme, neodstraníme příčiny, proč k tomu dochází, a nedáme signál, že mají zůstat doma, že jim tam pomůžeme, tak to prostě nezvládneme. Nejde jen o to, že si nevíme rady se současnou vlnou, která je masivní, vždyť jen do Německa přišlo milion lidí, což je nepředstavitelné. To je stěhování národů. Ale nejde jen o tuto vlnu, jde o to, že tady žijí miliony muslimů, z nichž se někteří integrovali, ale naprostá většina ne. Máme s tím problémy. Ať se každý podívá do západoevropských měst, co to způsobuje. Máme k dispozici spousty statistických čísel, která svědčí o tom, že se integrace nepovedla z hlediska přihlášení se k evropské civilizaci, ale i v sociální oblasti. V některých komunitách je až sedmdesátiprocentní nezaměstnanost. Podívejme se na populační vývoj, v některých městech budou za pár desítek let příslušníci muslimské komunity ve většině, z toho budou vyplývat společenské a politické požadavky. Máme problém, který se tu už desítky let kumuluje, a pokud se k tomu nepostavíme čelem a pravdivě a bez politické korektnosti, tak si ani s tím neporadíme.

 

 

Ne, ti, co tu jsou, tak tu prostě jsou. Ty musíme přinutit k tomu, aby se chovali jako všichni ostatní občané, respektovali pravidla právního státu a sdíleli naše civilizační hodnoty. Ale myslím, že máme právo bránit se přílivu dalších a dalších milionů, protože si s tím nedokážeme poradit a nikdo nás nemůže přinutit, abychom to dělali.

 

 

Hrozí výrazná proměna, a to proměna k horšímu. Opakovaně říkám, že západní civilizace je z hlediska života člověka a důstojnosti lidské bytosti nejlepší. A mohou mi za to různí moralisté a multikulturalisté nadávat, neví, o čem mluví. Ať si jdou žít do těch zemí, které nám tady dávají jako alternativu. Když se podíváte na život obyčejného člověka, nikde jinde kromě zemí demokratického Západu člověk nežije tak důstojně po všech stránkách. Není tam rovnost lidí, není tam rovnost mužů a žen, všechno, co je hodnota naší civilizace. A jestli si to chceme udržet, tak za to musíme bojovat. To tak prostě je. Mezinárodní politika se opravdu nedá dělat naivně. Platí, nemáte-li sílu a nemáte-li odhodlání tu sílu použít, prohrajete. V mezinárodním prostoru se netrpí prázdný prostor. Když někdo nějaký prostor vyklidí, tak jiná velmoc ho obsadí. My jsme dnes skutečně na pokraji velké krize Evropy. A poradíme si s tím jedině tak, že budeme silní, budeme věřit vlastním hodnotám, nebudeme je zpochybňovat, budeme chtít udržet svůj způsob života, ke kterému patří svoboda, demokracie, tolerance, rovnost, to všechno, na čem jsme svou civilizaci postavili, ve které se nám dobře žije a která je podmínkou naší prosperity. Když to naivně obětujeme ve jménu nějakých falešných hesel, korektnosti, multikulturalismu, kdečeho, poskytneme medvědí službu budoucím generacím. Dnes je opravdu ohrožena evropská civilizace a podle toho musíme jednat.