Novinky Mediální výstupy

 

V parlamentu je v prvním čtení další novela školského zákona. Na slovu „další“ je vhodné se zastavit. 

Do roku 2004 jsme neměli žádný školský zákon (nula stránek) a školství normálně fungovalo. Vím to jistě, neb jsem již šest let dělal ředitele školy. 
 

Nyní máme zhruba dvě stě stran zákona plus navazující vyhlášky plus zákon o pedagogických pracovnících a tak dále a tak dále. 
 

A za každého ministra se připravují minimálně dvě novely, které zavádějí zase nová omezení, opatření i byrokracii a školní legislativa o pár desítek stran naroste. 
 

Zákony vznikají na ministerstvu školství kontinuálně. Například nedávná novela, která pochází ještě z dílny exšéfa resortu Marcela Chládka, zavádí povinný rok školky neboli nultý ročník základní školy neboli povinnou školní docházku prodlužuje o rok, tedy od pěti do patnácti let. 
 

Ale na místě je otázka: Proč? 

Je skutečně kvalita českého vzdělávacího systému tak unikátní, že se musí zavést ještě další rok, aby to mládeži prospělo? 
 

Nebo spíš kromě prvních pár tříd základních škol, kde se dítě naučí číst a psát, se trochu točíme v kruhu, cíle vzdělávání nejsou jasné studentům, daňovým poplatníkům, politikům, nikomu? A jen přidáme další problém, utratíme miliardy korun, zvýšíme agendu v mateřinkách, kde se bude nově „kontrolovat a omlouvat absence“. Proč? 
 

Není jasné, co se bude konkrétně v těch školkách dělat navíc. Dle všeho nic. Cíle vzdělávání pro pátou třídu základní školy zůstanou beze změny. 
 

V Českém rozhlase Plus prezentoval náměstek ministerstva školství Jaroslav Fidrmuc, že jde zejména o to, aby si i jedináčci našli kamarády a byli socializovaní. 
 

Proč? 

Ve školství není dost peněz. Tedy v resortu ano, ale nikoli tam, kde mají být, tedy ve školách. Především základních a středních. 
 

Školství potřebuje po letech „budování a projektů“ naopak škrtání (blbostí) a rušení (mj. poloprázdných a slabých středních škol). Potřebuje racionalitu, ne velké vize, a při vší obtížnosti potřebuje trochu produktivity. Čím dál více peněz se však ztrácí různě po resortu – stovky dobře živených akreditovaných školitelů školí; tisíce učitelů si dodělávají o sobotách pedagogická „minima“ na detašovaných pracovištích; ředitelé se školí na "manažerského školního ouředníka" na katedrách školského managementu. Školský ombudsman nás chrání, integračně inkludujeme nebo inkluzí integrujeme nevzdělatelné děti do normálních škol za podpory asistentů pedagoga, forenzních psychologů a dalších specialistů; celostátní, krajské a okresní komise pro správné „kariérní“ zařazení učitelů potřebují peníze, aby vše zvládly. A tak dále. 
 

Tyhle všechny finance pak nekončí u ředitelů na rozvoj jejich škol a péči o kvalitu vzdělávacího procesu, ani u učitelů v peněženkách. 
 

A to, co nakonec přece jen zbude pro regionální školství, páteř systému, ještě naředíme! Přidáme další povinný rok. 
 

Já osobně mám školky v oblibě, sám jsem do jedné chodil (od tří) a rád a moje tři starší děti také. Ale! 

Do školek chodí beztoho 90 % dětí už teď. Čeho dosáhneme tím, že to bude povinné i pro zbývajících deset procent? 
 

Míst ve školkách je nedostatek, čili bezpochyby nastanou případy, že dítě chodí od tří let do školky, maminka a tatínek pracují, platí daně. Rodina si na tento režim zvykla. Ve čtyřech letech dítě ze školky vyrazí, protože budou muset vzít povinně jiné pětileté dítě na povinnou předškolní docházku. 

Jsou také rodiny, které nežijí ve velkoměstě. 
 

Mají například školku pět kilometrů od svého bydlení či dál. Doma je pětileté dítě (povinný předškolák), dvouleté dítě, maminka a tatínek, který jediným autem odjíždí v 6.20 do práce. Jak do školky pocestují? Možná cestou tam školním autobusem, ale zpátky pojede až odpoledne. 
 

Bude taková maminka s dvouletým dítětem ve střediskové obci v tu chvíli nadšená? Jsou i rodiny, které si zase silně uvědomují, že začátek povinné školní docházky je výrazný předěl v životě. Třeba mají možnost pobývat na nějakém zajímavém místě ve světě (pětileté děti jsou již velmi zvídavé, samostatné a nejsou cestovním břemenem), může to být krásný půlrok pro celou rodinu. Takovým lidem stát tedy „přerýsuje plány“. 
 

Školka je většinou pro děti přínosem, ale pro některé taky zdrojem opakovaných angín, zánětů středního ucha, spály a bůhvíčeho ještě. Teď tedy povinně. 
 

Kdo má možnost, pošle dítě během podzimních či jarních inverzí (a chřipek) k babičce, třeba na hory. Dříve to tak prostě rodina udělala a nikdo soudný proti tomu nemůže nic namítat. Nyní budou složitě vyplňovat omluvný list a žádat o uvolnění z povinné předškolní výuky.  

Všechny děti milují chodit domů „po o“. Tedy když jsou ve školce jen dopoledne.

Týká se povinná předškolní docházka i „povinného spaní“ a odpolední vycházky? Když ne, proč ne? Vždyť budou děti o víc než polovinu méně socializované.

Tyto otázky si však nikdo neklade. Spíše se ještě dožijeme povinných jeslí a přidání povinného přípravného ročníku před vysokoškolským studiem, protože mladí lidé jsou málo připraveni na toto studium.