Novinky Mediální výstupy

 

V únoru letošního roku varoval výkonný ředitel agentury Frontex, která má na starosti ochranu vnějších hranic Evropské unie, že počet uprchlíků, kteří letos zamíří přes Středozemní moře, může dosáhnout až jednoho milionu. „Musíme být připraveni, myslím tím Frontex i jednotlivé členské státy Evropské unie. Musíme se připravit na velmi složitý rok. Proto vyzývám jednotlivé země, aby na to vyčlenily zvláštní prostředky, jako jsou letadla nebo lodě.“

 

 

V dubnu se sešel summit EU. Tehdy zaznělo, že na cestě je 4,5 milionu uprchlíků a tlak na unijní hranici zesiluje. Už tehdy se hovořilo o nutnosti zasáhnout proti dobře organizovaným pašeráckým mafiím. Evropská ministryně zahraničí Federica Mogheriniová byla Unií pověřena, aby vypracovala plán vojenské akce, jejímž cílem by bylo dopadnout a zničit plavidla, která mohou v libyjských vodách používat převaděči. K zásahu při libyjských březích ovšem EU potřebuje mandát OSN.

 

Dodnes OSN k zásahu proti pašeráckým mafiím mandát nedala. O to nepřijatelnější jsou výzvy mimořádného zástupce generálního tajemníka OSN pro migraci Petera Sutherlanda, který požaduje, aby EU pohrozila těm státům, které nechtějí přijmout povinné uprchlické kvóty, vyloučením z EU. Nechce si zamést před vlastním prahem a přestat s nemravnými výhrůžkami, nadřazeným chováním a vydíráním?

 

Určitě také ničemu nepomůže, když jsou všichni odpůrci povinných kvót, které v praxi nemohou fungovat, paušálně označováni za xenofoby a rasisty. Stejně tak není možno bagatelizovat reálné problémy, které současná migrační vlna vyvolává. Už nyní sílí napětí uvnitř mnoha členských zemí a rostou šance na úspěch radikálních politických uskupení.

 

 

Zářijový summit EU se tvářil činorodě a akceschopně. Navrhl některé kroky, které však již měly nejméně půl roku spolehlivě fungovat. Jde o urychlené vybudování přijímacích center (hotspotů) pro uprchlíky a posílení ochrany vnějších evropských hranic. Vždyť otázka znovuzískání kontroly nad tím, kdo do EU vstupuje, je zcela prvořadá. Nebylo naléhavějšího úkolu než zalátat díry na vnějších hranicích a zřídit centra, která budou schopna oddělit ekonomické kalkulanty od lidí skutečně vyžadujících mezinárodní ochranu.

 

Bez těchto kroků žádné úspěšné řešení migrační krize neexistuje. Opravdu to evropské autority až dosud nevěděly? Opravdu si myslí, že nás uklidnily jejich „objevné“ návrhy ve chvíli, kdy už je pět minut po dvanácté? Tato nefér ruleta s občany EU přinese své plody. Ať se potom ale nikdo nediví. Obávám se, že paní Le Penová si už může nechat šít inaugurační prezidentský kostým.

 

 

Všechna opatření mají také ekonomickou stránku. Pokud se evropští lídři shodli na tom, že přímo do míst uprchlických táborů na Blízkém východě pošlou navíc jednu miliardu eur, je to jen kapka v moři, svědčící o nepochopení rozsahu této humanitární katastrofy. Je jasné, že tyto peníze nebudou na udržení dalších statisíců migrantů v blízkovýchodním regionu stačit. Bez adekvátního finančního krytí zlepšujícího životní podmínky běženců se to nemůže podařit, a jestliže ani dnes, tváří v tvář napětí, které v Evropě narůstá, to evropské politiky a byrokraty nevede k rozhodným, rychlým a nutným krokům, usvědčují se z naprosté neschopnosti i v oblasti rozpočtových priorit.

 

Stačí udělat jedno srovnání. EU bez problémů nalezla 86 miliard eur pro již třetí záchranný program pro Řecko. Přitom není vůbec jisté, zda řecká marxistická vláda uzavřené dohody splní a dluhy někdy splatí. Proti tomu postavme avizovanou jednu miliardu eur navíc pro uprchlické tábory na Blízkém východě. Je zjevné, že priority Evropské unie jsou řazeny nesmyslně. Jestliže se velkoryse dotuje Řecko a peníze pro zvládnutí největší bezpečnostní a humanitární krize nejsou nebo je jich směšně málo, nic dobrého to o fungování evropských institucí nevypovídá. Bohužel, ani o našich vyhlídkách.

 

Jiným příkladem, pokud jde o peníze, je Německo. Oznámilo, že ročně vydá na řešení migrace v přepočtu 270 miliard korun. Nechávám nyní stranou, že si tyto výdaje Německo samo „vykoledovalo“ svou neuváženou pozvánkou migrantům a nyní se části maléru, který si samo způsobilo, snaží zbavit povinnými kvótami pro ostatní evropské země. Ale EU nemůže očekávat, že pro miliony běženců na Blízkém východě, ale i v severní Africe, bude stačit desetina německých výdajů.

 

Do Řecka a Itálie plynuly v uplynulých letech obrovské sumy, které měly zajistit ochranu vnější hranice Schengenu. Zdá se, že si EU tyto výdaje zdaleka nehlídala tak přísně, jak by bylo třeba. Čerpání evropských dotací je i u nás podrobováno tvrdým přezkumům a často sankcionováno. Proč stejná kontrola neodhalila podivné „hospodaření“ s výdaji na ochranu hranic, které se s účelným využitím míjely na sto honů? O postihu zodpovědných jsme nic neslyšeli. Výsledkem je to, že se do ochrany vnějších hranic Schengenu roky lijí peníze stejně chaoticky a bez žádoucího efektu jako do řecké státní pokladny.

 

 

Pomoc uprchlíkům přímo v místě je přitom sedmkrát levnější než na území Evropy. Teprve dnes se ozývají hlasy, že je možné měnit unijní rozpočet. Rozmařilý systém evropských fondů je ve světle zhoršující se bezpečnostní situace neudržitelný. V samotném rozpočtu je na otázky bezpečnosti včetně provozu evropské pohraniční agentury Frontex vyčleněno jen 2,6 miliardy eur, tedy necelá dvě procenta. Schválená pomoc běžencům v uprchlických táborech v Turecku, Jordánsku a Libanonu je jen kosmetická. Nemluvě o milionech Syřanů, kteří museli opustit svoje domovy a nacházejí se na území Sýrie.

 

Co brání přehodnotit hospodářskou politiku EU, aniž by se musel zvyšovat evropský rozpočet? Možností k úsporám je po zkušenostech z minulosti opravdu mnoho. Víceletý finanční rámec pro roky 2014 – 2020 ve výši téměř bilionu eur obsahuje hodně vaty.

 

Jenom na administrativu počítá s objemem 61 miliard eur. To je v přepočtu 1,65 bilionu korun, tedy mnohem více, než jsou celkové výdaje státního rozpočtu České republiky. Během sedmi rozpočtovaných let spotřebuje evropská elitně placená byrokracie zhruba 645 milionů korun denně na svůj provoz. O něco vyšší částku vydá Německo denně na uprchlíky.

 

Nesčetné jsou případy plýtvání unijních peněz, například na málo využívané silnice, rozhledny v údolí, předražené rekonstrukce či cyklostezky, vyhřívané trávníky nebo tzv. „měkké“ projekty Evropského sociálního fondu, které jsou dobrým byznysem pro různé vzdělávací, marketingové nebo genderové agentury. Často s neprůkaznými efekty využití těchto peněz. U některých vzdělávacích programů vůbec není zřejmé, zda se opravdu uskutečnily a nečerpají peníze jen formálně.

 

 

Zcela zbytná je rovněž podpora privátních rekreačních zařízení, která ve svém důsledku slouží jako soukromé haciendy pro své majitele. Typickým příkladem je farma Čapí hnízdo Andreje Babiše. Ukrojit by se dalo i z podpory některých projektů v zemědělství (opět velký příjemce eurodotací současný ministr financí) nebo na málo efektivní obnovitelné zdroje. To by však znamenalo zásadní narušení vlivových lobbistických vazeb, které se na evropské peníze přisály a jsou tak pevné, že je zatím nedokáže přetnout ani krize hrozící faktickým zánikem dosavadní podoby Evropy. Nemluvě o tom, že obecně dotace křiví konkurenční prostředí, rozšiřují korupční prostor a často se dostávají do nepovolaných rukou.

 

Co Evropě brání už dnes poslat více peněz, například 10 miliard eur, na pomoc lidem přímo do postižených oblastí? Proč Evropská komise už dávno tento návrh nepředložila, když náhle o „rezervách“ v rozpočtu hovoří? Co to je za stav, kdy je košile zájmových skupin napojených na evropské rozpočty bližší než kabát lidí, kteří pomoc skutečně potřebují? A také kabát, který by občany EU mohl více ochránit před nevratnými změnami, jež nekontrolovaná migrační vlna může přinést?

 

Nelze hlásat solidaritu s uprchlíky a přehlížet ty, kteří se zatím na cestu do vysněné Evropy nedostali, protože nemají dost peněz na taxy zločineckým gangům převaděčů. Ale i oni se na cestu vydají, nezlepší-li se jejich vyhlídky. Díváme-li se pouze na finanční stránku věci, již před časem bylo zjevné, že to tak jako tak zaplatíme a nebude to levné. Ale je jistě rozdíl mezi penězi vynaloženými na odstranění příčin a mezi penězi, které pouze hasí požár, se všemi negativními důsledky, které může vyvolat.