Novinky Mediální výstupy

 

Nejsem pamětnicí invaze vojsk Varšavského paktu do tehdejšího Československa. Neprožila jsem a pevně doufám, že neprožiji tragické pocity beznaděje, zoufalství a zmaru, s kterými se probouzela generace mých rodičů a prarodičů do rána 21. srpna toho roku. Ani obdobné události naší současnosti, které se odehrávají v dnešní složité mezinárodně-politické situaci, jako byla invaze ruských vojsk do Gruzie v roce 2008 nebo „nenásilná“ anexe Krymu loni na jaře, nemohou nahradit autentickou zkušenost se situací, kdy triumfuje brutální síla a bezpráví. Přesto všechny tyto zprostředkované prožitky ve mně budí hlubokou úzkost.

 

Obsazení Československa v roce 1968 bylo událostí, která se nesmazatelně vryla do života mnoha lidí, rodin, do paměti mnoha míst i institucí. Stejně jako v dalších klíčových okamžicích naší historie, jako byl atentát na R. Heydricha nebo Květnové povstání, to byla Městská část Praha 2, kudy v souvislosti s touto ponurou etapou přímo či prostřednictvím některých hlavních aktérů kráčely dějiny. Také to je důvod, proč má pro mne toto výročí vždy svůj specifický význam.

 

V této souvislosti nemohu v první řadě nevzpomenout události kolem obsazení budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. Stejně jako v posledních dnech druhé světové války, v květnu 1945, i v roce 1968 zaměstnanci rozhlasu, ale také veřejnost intuitivně vnímali rozhlas jako neuralgický bod zlomového dějinného momentu. Jako by právě blížící se konec svobodného vysílání měl být tou poslední ranou všem nadějím na budoucnost bez totality. Odhodlání redaktorů, s nímž do posledních chvil hlásili do éteru nezkreslené informace a slova povzbuzení, aniž by byli schopni domyslet, jaké důsledky pro jejich životy to může znamenat, odvaha stovek lidí, kteří se beze zbraní postavili na úpatí Vinohrad tankům, to vše je důkaz, že nejsme jen národem zbabělců, jak si mnohdy namlouváme. Tito lidé, kteří se postavili na odpor, si zaslouží náš dík, úctu a obdiv.

 

Jsem přesvědčena, že stejné uznání pak zasluhuje i odhodlání, se kterým se byť kontroverzním způsobem rozhodl v lednu 1969 téměř nadohled od budovy rozhlasu probudit národ k odporu proti okupaci tehdy dvacetiletý student Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach. Zemřel tři dny po svém pokusu o sebeupálení v tzv. Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici na Praze 2. V místě, kde v roce 1950 podlehl následkům mučení také číhošťský kněz Josef Toufar.

 

Palachův čin je dodnes předmětem veřejné diskuse. Jeho smysl a význam bývá zpochybňován a bagatelizován. S tím jsem se nikdy nedovedla úplně smířit, neboť jsem přesvědčena, že měl a dodnes má svou hodnotu. Přestože jej nenásledovalo masivní probuzení ze všeobecné pasivity, která zejména byla Palachovi trnem v oku, byl varováním, signálem toho, že se po mírném společenském nadechnutí vrací doba státní represe a totality. Palachův čin překračoval hranice Československa i své doby, a to i přesto, že toužené probuzení následovalo s dvacetiletým zpožděním. Proto jsem velmi ráda, že se mi před dvěma lety podařilo zákonnou iniciativou zařadit den úmrtí Jana Palacha mezi významné dny ČR.

 

Letos si připomínáme již 47. výročí událostí, které na dalších dlouhých dvacet let zlomily náš národ a měly za svůj následek další útlak, pronásledování a lidské oběti. Přestože je to období, které lze měřit více než dvěma novými generacemi, příběhy, které jsem zmínila a které mají větší, či menší vztah k naší městské části, ukazují, že se stále jedná o události více než živé, s nimiž se dodnes vyrovnáváme obtížně. Nezůstaly hluboko v dějinách dvacátého století a dodnes si připomínáme jejich závažnost, tragické důsledky i symboliku. Jsem přesvědčena, že je to tak správně. Zapomínat na svou minulost, to je nejsnazší cesta k tomu ji prožívat znovu. A já si z celého srdce přeji, aby naše země podobnou zkušeností již nikdy nemusela projít. I proto stejně jako každý rok půjdu 21. srpna k budově rozhlasu a k pietnímu místu před Národním muzeem vzdát hold těm, kteří bojovali za naši svobodu.