Novinky Mediální výstupy

 

Řecká ekonomika se potřebuje ze všeho nejvíce konečně odrazit ode dna a pomoci si dostatečně robustním hospodářským růstem. Silný hospodářský růst by vedle vyšších státních a soukromých příjmů, nižší nezaměstnanosti a snad i jisté stabilizace relativního zadlužení vedl i ke snížení sociálního napětí řecké společnosti. 

 

Předpokladem takového hospodářského růstu může být v případě Řecka pouze vystoupení z eurozóny, která rdousí Řecko vysokým fixním kurzem snižujícím konkurenceschopnost řeckých producentů. Návrat k drachmě, její devalvace a následné provedení systémových reforem s cílem povzbudit svobodné podnikání a dramaticky omezit veřejný sektor, je jedinou cestou, jak rozvrácené Řecko postavit na nohy. Místo toho ale vítězí setrvání ve svěrací kazajce eura, pokračování už roky nic neřešících fiskálních transferů a doprovodné podmínky věřitelů, které naději na ekonomické oživení nepřinášejí. Pokud je Řecko nuceno spěšně schvalovat taková opatření, jako je zvyšování korporátní daně a DPH na produkty související s klíčovým turistickým průmyslem, pak je jakákoliv naděje na hospodářské oživení v nedohlednu.

 

Podoba řešení aktuální fáze řecké krize jasně ukazuje, že evropským elitám nejde o osud Řecka, ale o udržení chybného politického projektu společné evropské měny ve stávající podobě a zneužití řecké krize k další federalizaci Evropy, jak ukázaly návrhy prezidenta Hollanda a německé kancléřky Merkelové. Dohoda o Řecku tedy nepřinesla průlom ani do desetiletí trvajícího integračního procesu znajícího jen jedinou cestu – více centralizace na evropské úrovni a méně suverenity národních států. Jelikož podobně uvažují např. i premiér Sobotka, předseda TOP 09 Schwarzenberg a mnozí další, neměli bychom řeckou krizi chápat jako nás se netýkající epizodu evropské integrace, abychom se brzo nestali součástí pokračující agónie ještě více centralizované eurozóny.