Novinky Mediální výstupy

 

Děkuji, děkuji za slovo. Vážený pane premiére, Řecko dnes už podruhé. Moje kolegyně Jana Fischerová se vás ptala, s jakými stanovisky pojedete v neděli na vrcholný summit Evropské unie o Řecku. A já se vás tedy zeptám znovu, protože vy jste v té odpovědi, resp. ve větách, které následovaly po dotazu mé kolegyně, neodpověděl. Jste tedy spíš příznivcem toho, aby Řecko zůstalo v eurozóně, nebo aby z eurozóny odešlo? V aktuální situaci, kdy máte aktuální informace.

 

A na to plynule navážu. Vy jste tady říkal o tom, že řecká krize začala někdy v roce 2009, 2010. Ona začala někdy v 80. letech, kdy Řekové spustili ten proslulý mejdan a na konci přijde vždycky ten vrchní a ptá se, kdo to zaplatí. Zejména v 80. a 90. letech levicové vlády Andrease Papandrea utrácely neuvěřitelné peníze. Takže ve světle těchto okolností já jenom připomínám, že i my očekáváme poměrně robustní ekonomický růst kolem čtyř procent, a přesto vytvoříme schodek zhruba dalších 70 mld. ve státním rozpočtu.

 

Takže já se vás zeptám, otázka číslo 2: Ještě si pořád myslíte, že je rozumné, abychom dělali, a vaše administrativa si s tím pohrává, kroky vstříc eurozóně? A jestli by nebylo opravdu lepší zachovat si vlastní suverénní monetární politiku. Protože možná i ti Řekové, jak jste říkal, v tom roce 2009, kdyby měli možnost začít pracovat se svou měnou a dělat svoji vlastní měnovou politiku, možná dneska ta situace by nebyla tak kritická. Děkuji za odpovědi.

 

 

Děkuji. Vážený pane poslanče, já myslím, že v roce 2009, 2010 už na tu úvahu bylo trošku pozdě. Myslím, že ta úvaha tady chyběla v době, kdy Řecko do eurozóny vstupovalo, to bylo někdy tuším kolem roku 2000 nebo 2001. Tehdy Řecko bylo přijato do eurozóny, tím pádem se zavázalo k tomu, že bude sdílet suverenitu a že bude respektovat pravidla, která jsou v eurozóně. V roce 2009, 2010 ne že krize způsobila problémy Řecka. Já jsem tady zvolil jiný pojem, když jsem vystupoval na tu předcházející interpelaci. Já jsem tady řekl, že krize obnažila problémy Řecka. Ona je prostě obnažila, ukázala je naprosto zřetelně. A také pak přišli řečtí úředníci, kteří se začali přiznávat a začali říkat, že falšovali údaje, které byly poskytovány Evropské komisi. A já si pamatuji dobře, jak se snažila Evropská komise regulovat hospodaření jednotlivých států ještě předtím než přišla finanční krize, a jak byla permanentní snaha tato pravidla obcházet. A jak byla snaha vyjednávat politické výjimky.

 

Prostě eurozóna před tou krizí a před Řeckem a před Itálií, Španělskem, Portugalskem fungovala méně striktně, než by měla fungovat nyní. Je evidentní, že pokud vytvoříte měnovou zónu, tak potřebujete také hospodářskou zónu. Potřebujete koordinovat rozpočtové a hospodářské politiky víc, než se to dělo před finanční krizí. Proto dneska Evropa jde směrem k hospodářské a měnové unii, eurozóna se snaží posilovat vzájemné vazby a koordinovat striktněji rozpočtovou a hospodářskou politiku.

 

To, co se děje dneska v Řecku, primárně není problém eurozóny, ale je skutečně problém řeckých veřejných rozpočtů. Když se dneska podíváte na měnové zóny ve světě, když se podíváte na jednotlivé oblasti hospodářského růstu, tak eurozóna jako taková není v úplně špatné situaci. Není v úplně špatné kondici. Eurozóna zažívá hospodářský růst a zažívá stabilitu. Řecko tvoří velmi malou část ekonomiky eurozóny jako takové. Není to problém eura, není to problém eurozóny. Je to problém toho, že Řecko nebylo připraveno na to, aby vstoupilo do eurozóny, vstupovat tam podle všeho nemělo. A v okamžiku, kdy tam vstoupilo, kdy neměli v pořádku a v dobré kondici veřejné rozpočty, tak museli reagovat vnitřní devalvací, snižováním platů, snižováním důchodů a to vytvořilo v řecké společnosti napětí, které tam sledujeme dnes. To je ten problém. Takže problém není v myšlence eura, problém je v tom, že Řecko nesplňovalo reálně podmínky pro to, aby uneslo tu tíhu členství ve společné evropské měně.

 

Jaký bude další postup? Já myslím, že evropská solidarita, která se tady projevovala v posledních pěti letech vůči Řecku, má svoje limity. Má nutně svoje limity a ty limity jsou demokratické. Jsou úplně stejně demokratické, jako bylo řecké referendum. Jednotlivé parlamenty nebo národy členských zemí, které poskytovaly v uplynulých pěti letech půjčky Řecku, mají právo říci ne, stejně jako to právo měli řečtí občané, kteří řekli ne podmínkám záchranného programu, a záchranný program skončil. Stejné právo mají i občané v jiných zemích, jejich reprezentanti v parlamentu, jejich vlády mají také právo říci ne v situaci, kdy nebudou souhlasit s postupem řecké vlády.

 

Teď ale nejsme v situaci, kdy by ta ne už ze strany eurozóny zazněla. Jsme ve fázi vyjednávání, která jsou vedena mezi řeckou vládou a ostatními zeměmi eurozóny o podmínkách půjčky, o kterou Řecko požádalo. Je to určitý paradox, protože na jednu stranu tedy řecká vláda odmítla podmínky v rámci takzvaného druhého balíčku, který Řecko držel nad vodou, pomáhal stabilizovat jeho veřejné rozpočty, a současně krátce potom řecká vláda požádala o novou půjčku, která by měla pomáhat financovat řecké závazky v horizontu zhruba tří let. Čili teď se jedná o podmínkách této půjčky. Buď tedy dojde k dohodě, půjčka bude poskytnuta, nebo k dohodě nedojde. Pokud k dohodě nedojde, pak je tady reálná alternativa postupného odchodu Řecka z eurozóny vzhledem k tomu, že Řecko bude muset přejít k vlastní měně a bude muset řešit svoji rozpočtovou a hospodářskou situaci za použití vlastní řecké měny.

 

To je alternativa dvě, zatím se jedná o alternativě jedna. Jestli dojde k dohodě, o tom budeme více vědět dnes, zítra, až Řecko předloží konkrétní program reforem, který bude chtít realizovat. A znovu zdůrazňuji, že evropská solidarita tady fungovala vůči Řecku pět let, ale i solidarita má svoje jasné ekonomické, politické a demokratické limity a v tuto chvíli je potřeba, aby země eurozóny posoudily situaci a řekly si, jestli má význam, aby vůči Řecku solidarita pokračovala, a jestli je Řecko vůbec připraveno na to realizovat reformy, které by umožnily stabilizovat řeckou ekonomiku a řecké veřejné rozpočty. 

 

 

Děkuji, pane premiére. Já vám v tomto rozumím velmi dobře. Spíš mi šlo o to, jaké je to stanovisko. Rozumím tomu tak, že teprve na základě toho, co vzejde z jednání mezi Řeckem, posílení o francouzské experty nově a tak dále, co vyjde z tohoto návrhu, tak potom teprve Česká republika definitivně utvoří svoji pozici, s kterou odjedete v neděli do Bruselu na jednání. Rozumím tomu tak, pane premiére? 

  

 

My nejsme jako Česká republika součástí eurozóny. Neúčastníme se těchto jednání, ale přirozeně budeme informováni ze strany členských států eurozóny o jejich názoru, který budou mít na řecký program reforem, který se v tuto chvíli finalizuje. Alespoň tedy vycházím z informací, které jsou k dispozici. Česká republika se v první fázi nebude účastnit tohoto rozhodování. Čeká nás v neděli jednání Evropské rady jako celku a je otázka, o čem bude Evropská rada v neděli rozhodovat. Buď budeme informováni o tom, že došlo k dohodě, pak předpokládám, že takovou dohodu vezmeme na vědomí, dohodu mezi Řeckem a eurozónou, nebo budeme informováni o tom, že k dohodě nedošlo, a Evropská rada se k tomu politicky vyjádří. To znamená řekne své stanovisko v této situaci.

 

I kdyby k dohodě nedošlo, tak Řecko nadále zůstává součástí Evropské unie, zůstává součástí Severoatlantické aliance a řecký problém z Evropy nemizí. I kdyby Řecko nesplnilo podmínky dalšího setrvání v euru, tak řecký problém z Evropy nemizí. Máme tady problém s migrací. Řecko bude nepochybně potřebovat humanitární pomoc v případě, že by neustálo v tuto chvíli podmínky dalšího setrvání v eurozóně. Řecko zůstává součástí Severoatlantické aliance. To znamená, musíme mít zájem udržet s Řeckem politický dialog v rámci Evropské unie i v rámci Severoatlantické aliance i kvůli tomu, abychom byli schopni lépe čelit tlakům, které souvisí s migrační krizí, se zhoršením bezpečnostní situace na Blízkém východě.

 

V každém případě komunikace s Řeckem musí být udržena a to bude jedna z pozic, kterou já budu zastávat na jednání Evropské rady. Nedívat se na ten problém jenom očima jednání mezi eurozónou a Řeckem o podmínkách nového záchranného programu, nebo nové půjčky pro Řecko, ale dívat se na to také optikou reálného Řecka, reálného problému, který dneska Evropa se stavem, jaký je v Řecku, má a bude ho mít bez ohledu na to, jestli se v Řecku bude platit eurem, nebo se eurem platit nebude. Ani jedna z cest nebude pro řeckou společnost jednoduchá. Obě tyto potenciální cesty budou znamenat velké náklady a budou nepochybně znamenat ještě řadu sociálních problémů.