Na ten den lze jen těžko zapomenout. A bude to přitom už třicet let. 17. listopad 1989. Tolik se toho v našich životech událo. A změnilo. Především kvůli tomu dni. Vlastně začínal docela nenápadně. Tak normálně. Jako každý jiný listopadový den. Praha zalitá podzimními paprsky, plna zlatavého listí a mrazivého vzduchu.

Samozřejmě, že si již nepamatuji každý detail onoho dne, to ani by nebylo v lidských silách, myslím si však, že jsem dopoledne zamířil na naši fakultu a pak jsem měl schůzku se svojí tehdejší kamarádkou, kterou jsem se snažil přesvědčit, aby šla na odpolední demonstraci se mnou. Nakonec však odmítla. Naštěstí, jak se ukázalo později.

Začátek akce na Albertově byl ohlášen na 16. hodinu. Těšil jsem se, samozřejmě. Nejednalo se o moji první demonstraci, už jsem se několika zúčastnil předtím. V roce 1989 vlastně každé, od Palachova týdne přes 21. srpen až k 28. říjnu. Ale nikdy se nejednalo o rutinu, vždy se něco událo. Zde se však jednalo o povolené shromáždění, takže jsem nevěděl, co přesně čekat.

Na Albertov jsem směřoval seshora, od náměstí Míru. Bylo teplo, trochu vlhko, ale nepršelo. Když jsem však sestupoval po schodech k Přírodovědecké fakultě, už jsem potkával hodně lidí. Dokonce i americký televizní štáb s nápisy CNN na kamerách, což mne mile překvapilo, ale stále jsem neměl pocit, že právě dnes odpoledne se budou přepisovat dějiny.

Na místě jsem však byl šokován. Doslova. Tolik lidí jsem opravdu ani ve snu nečekal. To nebyly hloučky z Václavského náměstí, veškeré ulice okolo fakult a škol na Albertově byly plné lidí. Podle některých odhadů se akce zúčastnilo 50 000 lidí, většinou studentů a mladých lidí. Tolik transparentů s nápisy bez cenzury. Jakoby se už nikdo ničeho neobával. Ani StB, ani o svoji budoucnost.

Pořadí řečníků si již nevybavuji, jen si vzpomínám, že vystoupil soudruh Ulčák, dnes úspěšný podnikatel, a lidé ho vypískali. A velmi dobře si pamatuji projev Martina Klímy, zástupce nezávislých studentů. Jeho slova působila jako osvěžující elixír. A po každé druhé větě lidé tleskali a skandovali. A Martinovo odvážné vystoupení amplióny hlasitě šířily do okolních ulic. Jakoby svoboda už byla tady. Nikdo proti němu nevystoupil, nikdo mu nevypnul mikrofon. Euforie byla cítit ve vzduchu.

Pak jsme se s několika přáteli vydali v průvodu, jak bylo domluveno, směrem na Vyšehrad. Již se stmívalo, ale stejně bylo vidět nekonečný had lidí, kteří v klidu šli se svíčkami k místu, kde byly položeny základy českého státu. Na Vyšehradě se zpívalo, Kryl, Hutka, Nohavica. I se skandovalo. Pak se průvod vydal směrem k svatému Václavovi. Nevím, kdo se chopil iniciativy ani kdo první navrhl směr Václavák. Zda se jednalo o podnět organizátorů, či plánovanou akci StB. To nechám historikům.

Na co si však dobře pamatuji, bylo to ohromné nadšení nás všech. Průvod běžně skandoval nejen to tradiční: Svobodu, svobodu! Ale také např. „Už je to tady, už to prasklo!“ Průvod se nečekaně zastavil ve Vyšehradské ulici nedaleko Ministerstva spravedlnosti. Říkal jsem si, proč nemůžeme jít dál? Tudy je to přece na Václavák nejblíže. Nešel jsem v prvních řadách, dopředu nebylo vidět. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že cestu přehradil pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti, jak se tenkrát říkalo policii, a že StB měla dopředu připravený scénář zásahu na Národní třídě. Cesta na Václavák Vyšehradskou ulicí jim do něj nezapadala.

Entuziasmus nás účastníků demonstrace nemohlo nic zhatit. Nejde to tudy, nevadí, půjdeme jinudy. I když se musím přiznat, že mně to vrtalo hlavou, proč nejdeme logicky nejkratší cestou. Průvod zalil celé nábřeží od železničního mostu až k Národnímu divadlu. Nevím, co si mysleli ostatní lidé na ulicích či v tramvajích. Volali jsme na ně, ať se k nám přidají. Většina nám mávala a tleskala, i mladší i starší, někteří nás přímo povzbuzovali. My skandovali to svoje: „Jakeše do koše, už je to tady!“

Československo nežilo ve vzduchoprázdnu, řada z nás poslouchala pravidelně Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, většina obyvatel měla povědomí o tom, co se děje v Polsku, v Maďarsku, ale dokonce i ve Východním Německu. Opuštěné trabanty v Praze s východoněmeckou značkou nešlo přehlédnout. A proto lidé v ulicích, když jsme kolem nich procházeli, dobře věděli, o co jde. Nikdo z nás sice nečekal, že komunistický režim se tak rychle položí, dokonce sám od sebe, ale i my jsme doufali, že se konečně věci změní i tady u nás v Československu. Jedno z našich revolučních hesel přece znělo: „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď.“

Když průvod okolo půl osmé zatočil na Národní třídu, nečekaně se opět zastavil. Přišel na nás hlad, tak jsme zašli do potravinových lahůdek na Národní nedaleko Voršilské ulice. To si pamatuji velmi dobře. V obchodě jsme si koupili nějaké rohlíky a čokoládu. Nabídli jsme i skupině mladších studentů, kteří nám prozradili, že teprve chodí na druhák na gymnáziu. I když jsem měl radost, kolik i mladých je ochotno bojovat za svobodu, tehdy mne poprvé přepadly trochu obavy. Nestane se něco těmto dětem? Ti z nás, co měli za sebou účast na některé z minulých demonstrací, dobře věděli, že střet s policií není žádná selanka. Policejní zásah rozhodně není pro děti.

Když jsme vyšli z lahůdek okolo osmé hodiny, stále se nic nedělo. Demonstrantů mírně ubývalo. Skandovalo se např. „Na Václavák a domů! Máme holé ruce!“, ale průvod dopředu nemohl. Nic se nedělo, až to začínalo být nudné. Po chvíli jsem se ohlédl a zdálo se mi, že průvod jakoby někdo rozpůlil. V zádech jsem v dálce viděl další policii. Dav se pak dal do pohybu. V tu chvíli již nebylo vidět, co se přesně děje, jen vás unášel dav ze strany na stranu. S přáteli jsme se ztratili, nikdo nic neviděl, slyšet byly jen zděšené výkřiky ostatních demonstrantů. V jednu chvíli jsem narazil do zaparkovaného auta u nakladatelství Albatros. Nebylo to nic příjemného, ale věděl jsem dopředu, do čeho jdu, žádný strach jsem nepociťoval, spíš jakési uvolnění, že se konečně něco děje.

A pak jsem je uviděl. Parašutisty. Aspoň jsme si mysleli, že jde o parašutisty, podle jejich tmavě červených rádiovek. Teprve později jsme zjistili, že se jednalo o speciální zásahovou jednotku proti demonstrantům. Museli jste projít kolem nich a dav vás unášel do dnes již slavného podloubí u Reduty. Oni pendreky mlátili všechny v uličce hlava nehlava. Já měl štěstí, nic zásadního se mi nestalo, ale kamarádovi rozbili brýle, jiný měl natržené obočí, mnohým tekla krev. Poté, co jste prošli podloubím, dav vás vyvrhl do Mikulandské ulice. Běželi jsme rychle pryč a začali se schovávat po sousedních domech. Lidé nás pouštěli dovnitř a ukrývali, jak se to dělalo za války před nacisty. Všichni jsme byli vyděšení a měli jsme toho plné zuby. Teprve okolo desáté začal být venku trochu klid a já vyrazil domů.

Samozřejmě, že jsem druhý den ráno přemýšlel, o tom, co se stalo, a nic zásadního z toho nevyvozoval. V poledne jsem vyrazil do Českého rozhlasu, kde jsem sloužil víkendové služby ve sportovní redakci. Měli tam i satelitní německé vysílání, ale i CNN. I tam jsem viděl a svojí slabou angličtinou chápal, co se vlastně včera na Národní odehrálo. Že to nebyla obyčejná demonstrace, že se nepodobala těm, kterých jsem již zažil několik. Dokonce jsem narazil na zajímavou zprávu o demonstraci v deníku Lidová demokracie. A tak jsem se rychle snažil s někým spojit a zjistit, co bude dál. Moje kamarádka a spolužačka Elenka mi řekla, ať dorazím večer na koleje, že se tam domluvíme, co dál.

Na kolejích již bylo plno, zástupci různých fakult si předávali informace, ověřené či neověřené. I Hlas Ameriky zveřejnil chybnou zprávu, že na demonstraci zemřel student Martin Šmíd. To nás samozřejmě vybičovalo k další aktivitě. Začalo se mluvit o stávce a rychle sepisovat první požadavky. Dorazil i spolužák Pavel Žáček, budoucí šéfredaktor Studentských listů, zástupci FTVS, někdo z ČVUT. Minimálně deset fakult hlásilo, že půjde do stávky. Teď jen naše požadavky nějak zoficiálnit. Chtělo to psací stroj a kopíráky, ale na koleji žádný nebyl. Bylo již před půlnocí. Já se nabídl, že jeden doma máme. Věděl jsem z filmů i literatury, že se psací stroj dá identifikovat, pokud by StB chtěla. Ale mne už to bylo všechno jedno. Nabídl se kolega Jan Fulín z FTVS, že má k dispozici auto a že nás odveze. A tak jsme s kolegou Pažoutem, jak jsme přezdívali Pavla Žáčka, vyrazili do noční Prahy dělat revoluci. Už nevím, kdy jsme přesně skončili ani kolik kopií našich požadavků jsme sepsali.

Jistě bylo po půlnoci. Přibližně deset kopií jsme vzali s sebou a vyrazili za Martinem Mejstříkem na Smíchov, neformálním vůdcem stávkujících studentů DAMU a také šéfredaktorem studentského pololegálního časopisu Kavárna. Pažout znal adresu. Nevěděli jsme, zda nás StB sleduje, ani zda není u Mejstříků doma. Například tehdejšího nezávislého studenta Marka Bendu StB hned v sobotu pro jistotu preventivně zadržela. Domluvili jsme se, že já vyrazím k Mejstříkovi s několika kopiemi našich požadavků. Kdybych se dlouho nevracel, bude to znamení, že StB si mne vyčíhla. V tu chvíli musí Pažout zařídit, aby se druhá polovina kopií dostala na správná místa. Naštěstí StB u Mejstříků nebyla, Martinovi jsem náš elaborát předal a v klidu se vrátil do auta a záhy jsme šli všichni do postele.

V neděli to už ale v Praze vřelo a já musel opět do sportovní redakce. Celé odpoledne jsem byl jako na trní. V sedm večer rychle na kolej, jak bylo domluveno. Různé petice se množily jak na běžícím pásu. My se museli také domluvit, jak skutečně vyhlásit ve škole okupační stávku, jak to na fakultě bude následujícího dne ráno probíhat. Někdo informoval, že v deset večer je sraz všech zástupců v jedné ze škol v Resslově ulici. Kousek od kostela národních hrdinů, kteří vyřídili Heydricha. Jak symbolické. Vyrazili jsme tam za Fakultu žurnalistiky opět s Pažoutem. Sešli se tam opravdu zástupci všech pražských fakult a začali jsme dolaďovat první seznam studentských požadavků. V jednu chvíli dorazili Václav Malý a Saša Vondra. Jména, která jsem znal jen ze zahraničních vysílaček. Informovali nás, že nedaleko odsud vzniklo Občanské fórum, a odpovídali nám na otázky, co se může stát, když by to nevyšlo. A my jim zase předali náš seznam požadavků. Revoluce mohla začít.

V pondělí ráno jsme byli brzy na fakultě a již v osm jsme se shromáždili na dvoře fakulty, kde jsem přednesl seznam studentských požadavků a nechal hlasovat, kdo souhlasí. Stávka byla vyhlášena jednomyslně. Následně jsme se museli potkat s vedením fakulty. Do kanceláře k děkanovi jsem byl odvelen já společně s předsedkyní celofakultního výboru SSM. Nebyla to žádná aktivní svazačka, vždy s námi odbojnými plula na stejné lodi. Sezení u děkana trvalo nejméně hodinu a nic zásadně nového se tam neodehrálo. Bylo přítomno několik kovaných komunistek, které do nás něco hučely, ale nic nezabíralo. Neustoupili jsme ani o píď. Jsem na to dodnes hrdý, i když si přesný obsah rozhovoru již nevybavuji. Ztracený čas. Všichni jsme táhli za jeden provaz. Po obědě jsme měli v divadle DAMU Disk v Karlově ulici setkání s ostatními fakultami kvůli koordinaci. Tam jsme se pak setkávali každý večer snad až do konce prosince. Dokonce tam nad DAMU v tzv. Řetězovce mnozí z nás zůstávali spát. Někdy mezi nás studenty zavítal i samotný Václav Havel. Ale to je již na jiný příběh, ten revoluční.