Listopad ’89 mě zastihl ve Výzkumném ústavu farmacie a biochemie v Olomouci. Tam byla poměrně slušná přípravka na novou dobu. Mezi spolupracovníky byl např. budoucí poslanec Federálního shromáždění a signatář Charty 77 Tomáš Kopřiva, katolický disident a synovec Jiřího Pelikána Vít Pelikán, člen Obrody a pozdější ministr kultury Pavel Dostál, no a já byl v Hnutí za občanskou svobodu.

Hned po 17. listopadu mě ředitel uvolnil z práce a já se mohl naplno vrhnout do víru revoluce. A bylo to docela hektické, ale radost z konce bolševika dodávala sil.

Sešli jsme se naposled s Hnutím za občanskou svobodu (největší autoritou naší skupiny byl vzácný člověk, chartista Tomáš Hradílek), rozjížděl jsem činnost Křesťansko-demokratické strany a pro Občanské fórum jsme zvučili první demonstrace. Taky jsem dělal servis některým osobnostem tím, že jsem je vozil po demonstracích a pomáhal zakládat buňky Občanského fóra.

Díky tomu jsem se spřátelil se skvělými lidmi. S Milanem Hořínkem, generálem Kričfalušim, Kornelem Mankoveckým a mnoha dalšími. V tu dobu jsem si ujasnil, že sám nechci být aktivním politikem, ale rád budu pracovat pro někoho, komu důvěřuju a s kým by to dávalo smysl. To se mi v budoucnu splnilo jak v KDS, tak potom po sloučení v ODS.