Po 17. 11. 1989 herci a studenti objížděli města a vesnice. Se svými kamarády jsem se rozhodl, že stávkující studenty pozveme do naší obce také. Kamarád nabalil zabíjačkové pochoutky, které jsme zavezli stávkujícím studentům. Na Právnické fakultě jsme tím udělali docela radost. Myslím, že to bylo v sobotu, kdy jsme svolali do místní sokolovny místní občany na besedu s herci a studenty. Bylo mi tehdy třicet let a celou akci jsem moderoval. Nikdy jsem nic podobného nedělal, ale diskutující mi pomohli svým bezprostředním chováním. Nálada byla bojová a diskuse velmi zajímavá. Občané se svěřovali v této diskusi například s tím, jak místním sedlákům sebrali jejich majetky, a já jsem vyprávěl o tom, jak jsem se zúčastnil demonstrace v Praze v lednu 1989, při tzv. Palachově týdnu. Moc nás tehdy z okolí Brna při této demonstraci nebylo, televize záběry, které máme dnes možnost vidět, nevysílala. Popisoval jsem lidem, jak do nás stříkala vodní děla, policisté nás bili obušky a honili po Václavském náměstí jako zvěř. Jeden z těch nejaktivnějších policistů řezal lidi kolem sebe tak urputně, že se v jednom okamžiku ocitnul sám uprostřed davu pod schody ve vchodu do metra. Tehdy jsem se mu podíval z blízka do obličeje. Viděl jsem jeho vyděšený obličej z několika centimetrů. Bál se o svůj život. Nikdo se ho tehdy ani nedotkl. Dav ho nechal odejít, i když ho mohl lynčovat.

Po skončení diskuse v místní sokolovně jsem přišel domů a vyprávěl manželce o tom co se v sokolovně dělo. Zrovna jsem se díval na Televizní noviny, kde nějaký ministr vyhrožoval, že pošle do Prahy tanky. Najednou u domovních dveří zazvonil zvonek. Ve dveřích stál podnapilý spoluhráč s fotbalu, který byl důstojníkem STB. Pozval se na kávu, a když se usadil v obýváku, tak mi začal vyhrožovat. Ať si nemyslím, že jsme vyhráli. Přijedou tanky a já půjdu za to, co jsem dnes vyprávěl a organizoval v sokolovně do vězení. Vše bylo údajně nahrané na magnetofonový pásek. Děti, kterým bylo tehdy sedm a pět let, se rozbrečely a já jsem ho vyhodil z domu.