Politika a meč: na úvod blogu
13. května 2014
Opakovaně jsem prohlašoval, že nikdy nebudu mít blog. Také jsem říkal, že nevstoupím do politiky, natož abych se stal členem politické strany. Ve straně jsem, dokonce jako její předseda, a blog právě zahajuji. Jinak se ovšem ve svých postojích a názorech mýlím málokdy.
Politice se aktivně věnuji ne proto, že bych neměl nic lepšího na práci. Jen se obávám, že když ji necháme být, tak už nic dobrého už na práci mít nebudeme. Nechtěl jsem se dívat na upadající politickou kulturu, oslabování demokracie a stále hloupější nápady, jimž jsme vystaveni. Naivita je to poslední, čím bych trpěl. Možná nejde mnoho změnit, ale aspoň je možné zabránit ještě horším věcem. Myslete si o tom, co chcete, ale raději zkuste to, co já. Starejte se o politiku a nenechte ji těm, s nimiž nejste spokojeni.
Politika u nás není moc vděčné povolání. Důkazem toho nejspíše bude, že už tato věta spoustu lidí rozčílí. Dialekticky si totiž myslí, že je to to nejodpornější povolání, které můžete dělat, ale současně vám závidí jakési výhody, o nichž ani nevíte. Aspoň já tedy ne. Všechno, co jsem dělal dosud – a nebylo toho málo –, bylo prestižnější, příjemnější, oceňovanější a přinášelo to více satisfakce, jak se u nás říká. Jenomže znáte to: občas jdete taky vyhodit do popelnice odpadky, vyměníte olej v autě nebo rozvezete kompost. Prostě něco děláte, protože máte pocit, že to máte dělat, že je to potřeba. Můj vzácný starý přítel, biskup Stanislav Krátký, vždy říkával, že když jsme vyzváni k tomu, abychom něco dobrého udělali, máme na to říci: „Ano, a rád!“ Tak já to říkám taky a nestěžuji si.
A proč blog? Ten píši především z pouhé ješitnosti a intelektuálního rozmaru, to musím přiznat. Racionální důvod to má taky. Mediální prostor pro politická sdělení se zužuje, i když je zdánlivě politiky všude plno. Když dnes vedete stranu, jako je ODS, není kupodivu úplně snadné říci skrze média lidem to, co si opravdu myslíte, nechcete-li se spolehnout na jednu větu zasazenou do bůhvíjakého kontextu. (Ty žvásty o tom, že to je ta pravá politika, pobavit jednou větou společnost, si nechte od cesty.) Tady mohu říkat a vysvětlovat, co chci a jak chci. Ale ten subjektivní důvod je mnohem důležitější.
Občas se setkávám u některých komentátorů s nevyřčeným předpokladem, že kdokoli ztratí vstupem do politiky všechnu svou inteligenci a své kompetence. Že o něm, o jeho názorech můžete napsat cokoli nehorázného, a je to ještě málo, protože politik „nic neváží“. A to mě nebaví a nemám důvod si to nechat líbit. V tom jsem opravdu méně politik a více akademik, intelektuál a profesor, což na rozdíl od některých posuzovatelů chápu jako velkou přednost. V politice i jinde.
„Pero je mocnější než meč,“ vyjádřil kdysi trefně starou pravdu anglický romanopisec a politik Edward Bulwer-Lytton. Slovo je zbraň, kterou ovládám, tak nevidím důvod, proč ji přenechat jiným a trpně snášet, jak mě s ní ohrožují. Při výzvě na souboj si občas gentleman nemohl vybrat místo boje, ale musel šermovat či střílet tam, kde to bylo nutné. To beru. Proto jsem navzdory svému původnímu přesvědčení akceptoval i blog. „Tož pojďme do boje!“ jak by řekl Masaryk.
Poznámka: Nebojte se, poznámkový aparát používat nebudu; jemnou ironii si občas dovolím, za to se dopředu omlouvám těm, kteří čtou blogy zamračení a naštvaní. A dlužím jedno vysvětlení: těžko samozřejmě říci, co by řekl T. G. Masaryk, ale můžeme si být jisti, že „tož“ by řekl určitě.