Novinky Mediální výstupy

 

Podle mě to svědčí hlavně o jedné věci, a dokladem toho je i výsledek jednání, resp. dohoda, která znamená nové přerozdělení pašalíků a třeba i rozšíření uvolněných funkcí. Ta krize vládnutí v Praze neměla žádnou věcnou nebo programovou podstatu, jak nám bylo neustále předestíráno. Nebylo třeba řešit nějaké exekutivní rozpory. Šlo zde pouze o mocenský střet na pozadí, o uspokojení zájmů těch, jejichž zájmy nebyly uspokojeny po sestavení první koalice. A asi není žádným překvapením, že mezi novými „trafikanty“ jsou rovněž mnozí členové klubu ANO, které před volbami halasilo, že není stranou rozdělování trafik. A ejhle, vše je jinak. 
 

Já myslím, že na fungování magistrátu se negativně podepisuje tato koalice od samého počátku, před krizí, během ní i v současnosti. V popředí jsou PR aktivity, líbivé, měkké projekty, ale ty skutečně důležité problémy stojí. Opět se podívejme na onu výslednou dohodu, kdy jedněmi z jejích „klíčových předmětů“ je shoda na vykoupení žižkovské kliniky nebo instalace umění ve veřejném prostoru. Opravdu jsou toto ty nejzávažnější věci, které Prahu trápí? 

 

Nejsem schopna to přesně odhadnout, těch jednání jsem se neúčastnila, ale samozřejmě jsem se o ně zajímala. Ta koalice obsahuje mnoho nevyzpytatelných faktorů. Je fakticky koalicí pěti stran, má většinu dvou hlasů, z nichž jeden je přeběhlický, a personální složení samo o sobě je také dost nevyzpytatelné. Stačí zmínit jméno Matěje Stropnického. Osobně se domnívám, že ty spory budou přetrvávat, že je velmi pravděpodobné, že se někomu něco opět znelíbí nebo nebudou naplněny jeho zájmy, a můžeme se velmi rychle vrátit do starých kolejí. Navíc jak jsem uvedla – mezi tím, zda tato koalice vládne v kompletní sestavě nebo zda se nachází v jakési krizi, nevidím žádný podstatný rozdíl. Ten výkon je stále stejně tristní. Chtělo by se říct, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale ty dopady na chod a rozvoj města jsou bohužel nezanedbatelné. 

 

 

Ano, právě v tom vidím ten hlavní problém, že by šlo o o legalizaci nelegálního jednání, kdy bychom fakticky přiznali, že kterýkoliv neobsazený objekt je komukoliv k dispozici. Stačí, jen když projeví silnou vůli, odmítne jej opustit, vytrvá a nepovolí. Pak je zde ještě mnoho dalších souvisejících problémů. Klinika rozhodně nepředstavuje pro nejbližší okolí nějaký ideál sousedského harmonického soužití. Těch stížností na rušení nočního klidu nebo poškozená auta i mně jako poslankyni přišlo mnoho. A v neposlední řadě považuji za problematické to, že Praha by tímto řešením podpořila i levicové extremisty, jejichž vazby na kliniku byly prokázány.  

 

 

Lukáš Borl je na webu Kliniky veden na oficiálním seznamu podporovatelů spolu s informací, že je anarchista. Já sama jsem o vazbách mezi Klinikou a levicovými extremisty přesvědčena již dlouho, a pokud jakákoliv instituce má někoho mezi podporovateli, pak to přece znamená užší vazbu. A i kdyby tato vazba nebyla nijak osobní, pak minimálně předpokládám, že Klinika se hlásí k citátu Lukáše Borla, který má na svém webu u jeho podpory zveřejněný. Mimo jiné zde stojí: „Vyjadřuji podporu i tendencím nespokojit se s povrchní kritikou dílčích absurdit ‚vlastnického práva‘, ale místo toho narušovat soukromé i státní vlastnictví jako celek – v jakékoliv formě, za všech okolností, protože je to právě otázka vlastnictví, která je základem vykořisťovatelských vztahů kapitalismu.“ To je přece otevřená podpora extremistických a s demokracií a právním řádem neslučitelných myšlenek. A pokud se k tomu klinika takto otevřeně hlásí, pak je to pro mě zcela jasný signál, že nejde jen o bohulibou aktivitu.

 

Nijak zásadně. Dostatečná většina v zastupitelstvu zůstala. Sympatické je to, že v koalici jsou nyní pouze lidé, kteří mají skutečnou vůli pracovat a jsou konstruktivní.

 

 

O masivním výprodeji majetku nemůže být řeč. Jde o prodej 132 domů, které byly schváleny k prodeji už v roce 2012 právě i hlasy těch zastupitelů, kteří nyní privatizaci jako opozice kritizují. My se držíme pouze seznamu, pro nějž před čtyřmi roky hlasovali také oni. Zároveň samozřejmě postupujeme i v souladu s koaliční smlouvou, která byla na začátku tohoto volebního období v roce 2014 uzavřena a pod níž byli tito lidé také podepsáni. 

 

 

Náš rozpočet není schodkový! Rozdíl mezi příjmy a výdaji jsme schopni pokrýt z vlastních úspor, skutečným schodkem by bylo financování čehokoli z cizích zdrojů, a to neděláme. Navíc tyto prostředky nebudou utráceny za běžné provozní výdaje nebo za spotřebu, ale chceme je využít především na investice, což je zcela legitimní. Menší část úspor naší městské části tvoří výnosy z privatizace, větší část činí prostředky neproinvestované v minulých letech. A já nevidím žádný důvod, proč bychom je nemohli smysluplně využít.

 

 

Úspory vytváříme průběžně díky pokračující privatizaci. A ta pokračuje, jak jsem již uvedla, podle seznamu, který podpořili i ti, kteří nyní prodej domů tak kritizují. Vzhledem k výši prostředků ležících na účtu Prahy 2 si můžeme dovolit neosekávat výdaje v oblasti školství, v sociální oblasti, v péči o veřejná prostranství. Nemáme žádný úvěr a ani jej nepotřebujeme, což je v dnešní době poměrně výjimečný jev.

 

 

Zákon o hlavním městě Praze stanovuje, že schůze rady jsou neveřejné a že rada může k jednotlivým bodům svého jednání přizvat i dalšího člena zastupitelstva nebo jiné osoby. Nad rámec tohoto zákona se v roce 2010 politická reprezentace Prahy 2 jako jediná v hlavním městě rozhodla jednání rady „otevřít“ hostům z řad zastupitelů. Pět let nebyl žádný konflikt, problém, únik neveřejných informací... Bohužel s ohledem na skutečnost, že informace z jednání rady městské části Praha 2 začaly být hosty z řad členů zastupitelstva MČ Praha 2 účelově dezinterpretovány a začaly být zveřejňovány nepravdivé informace, jsou jednání rady od loňského října nadále neveřejnými. Rada městské části Praha 2 tak postupuje stejně jako rada hl. m. Prahy a rady všech městských částí. 

 

Já bych neřekla, že ta kritika je směřována proti policii jako takové. Osobně činnost policistů uznávám. Vážím si příslušníků, kteří svou službu vykonávají svědomitě, s plným nasazením a jsou schopni získat si přirozený respekt. A těch je podle mého názoru většina. Ta kritika je směřována zejména proti některým excesům, ke kterým došlo zejména při různých veřejných akcích. Souvisí primárně s podezřením, zda tyto excesy neměly nějaké politické zadání a nedošlo ke zneužití policie. A to by mělo být vysvětleno a vyvráceno zejména ze strany vlády, ministra vnitra a vedení policie. A pokud šlo v těchto případech skutečně jen o zbytečnou horlivost jednotlivců, jak jsme ze všech těchto míst neustále frázovitě ubezpečováni, pak je třeba přijmout taková opatření, která napříště podobné události vyloučí. To je přece v zájmu policie samotné. 

 

Obecně se domnívám, že stále narážíme na to, že neexistuje žádná koncepce toho, jakou policii potřebujeme a jakou chceme mít. Její příslušníci se potýkají s mnoha zásadními problémy počínaje základními nedostatky ve výbavě a konče špatným nastavením struktury tohoto bezpečnostního sboru. Je zde neustálý tlak na navyšování počtů policistů, ale přitom jsou velké rezervy v náborové oblasti, kdy se podobně jako u armády nedaří doplňovat početní stavy. Je třeba si uvědomit, že došlo k zásadní proměně bezpečnostního prostředí a na to je nutné se adaptovat. Tzv. bílá kniha policie je zatím stále pouze slibovanou fikcí a mám pocit, že na mnohé pozitivní reformní změny započaté před několika lety se v současnosti nenavazuje.  

 

 

Tak nejprve je třeba počkat, zda zákon o zbraních, jehož je tato změna součástí, posvětí v této podobě i senát. Mám signály od mnoha kolegů ze senátu, že se zavedením této kompetence jsou také hrubě nespokojeni. Pokud by přesto toto opatření bylo schváleno, myslím si, že posouzení Ústavním soudem by bylo namístě. 

 

Prolomení domovní svobody je velmi citlivou záležitostí, která standardně v trestním řízení podléhá rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. Jen v těch nejakutnějších případech, kdy jsou ohroženy lidské životy nebo zdraví, navíc policie tuto pravomoc již dnes má. Ale v tomto případě tomu tak přece vždy být nemusí. Jde zde jen o výkon správního rozhodnutí v momentě, kdy existuje nějaké podezření, které není podloženo ani zdravotním posudkem. Nemusí vlastně ani existovat podezření, že legální držitel chce zbraň jakkoliv zneužít. Navíc řada nedávných případů ukázala, že současné právní instrumenty umožňují policii, aby si s potenciálním střílejícím šílencem poradila. Proto nerozumím tomu, proč bychom opět měli ukrajovat další kus svobody, jako by takových restrikcí za této vlády nebylo již přespříliš. 

 

 

My jsme tuto otázku chtěli zařadit na jednání Poslanecké sněmovny jako mimořádný bod, protože jsme se chtěli zeptat ministrů vnitra a obrany na nějaké jejich vyhodnocení, na to, jak oni tu situaci vnímají. Když se ohlédneme několik týdnů nazpět, je zjevné, že smíšené hlídky plní spíš úkoly pořádkové služby, že zde bylo několik případů, kdy řešily přestupkové záležitosti atd. Tento fakt, myslím, vzbuzuje oprávněnou otázku, zda jde o opatření nezbytné povahy, neboť armádu si zřizujeme přece k plnění zcela jiných úkolů. Sám ministr vnitra opakovaně uvedl, že nemá zprávy o tom, že by u nás hrozilo nebezpečí teroristického útoku. Pak se ptám, proč toto plýtvání silami? Proč na běžnou přestupkovou kriminalitu nasazujeme vojáky, kteří si prošli misemi a jejichž úlohou a posláním je něco zcela jiného? Nebylo by lepší, kdyby se tito vojáci věnovali výcviku místo šlapání chodníků? Bohužel na tyto otázky jsme nedostali odpověď, protože vláda náš návrh vetovala tak jako vždy, když po ní jako opozice chceme vysvětlení čehokoliv.