Novinky Mediální výstupy

 

Velké ucho. Právě tak je slangově nazývána Stálá komise pro kontrolu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí a rušení provozu elektronických komunikací Poslanecké sněmovny, která má za úkol, jak z názvu vyplývá, kontrolovat případné nezákonnosti v oblasti již ukončených odposlechů. Samotná kontrola spočívá v tom, že si komise namátkou vybere několik ukončených případů odposlechů a zhodnotí, zda jak proces schválení odposlechu, tak i následná realizace, byly v souladu se zákonem, či nikoliv. Není v kompetenci, ale ani v kapacitě komise posoudit všechny případy odposlechů. Na místě jsou proto v této souvislosti dvě základní otázky. Není té kontroly málo? A není těch odposlechů mnoho?

 

Nalézt odpověď na první otázku je lehké. Ano, pravomoci má „velké ucho“ skutečně malé. Přízvisko „velké“ je proto nadnesené a ne zcela na místě. Jak ovšem tento model kontroly přenastavit a pravomoci rozšířit, to je velmi složitá otázka. Jsem přesvědčena, že bychom měli na toto téma co nejdříve otevřít diskusi a nalézt řešení této situace. A to zejména s ohledem na to, že odpověď na druhou v úvodu vytčenou otázku, týkající se počtu povolených odposlechů, je, stejně jako v případě otázky týkající se pravomocí „velkého ucha“, taktéž zcela zjevná. Tuto odpověď nám poskytuje Ministerstvem vnitra každoročně zpracovávaná Analýza odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí dle trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR. Právě tato analýza totiž stejně jako v předchozích čtyřech letech opět hovoří o dalším růstu počtu realizovaných odposlechů, který se poměrně strmě vrací na úroveň odposlechy neblaze proslulých let 2002 – 2004.

 

Z analýzy vyplývá, že v roce 2014 bylo provedeno 7 528 odposlechů v 1 269 případech. Ačkoliv toto číslo ještě nedosahuje maxima z roku 2004, kdy počet odposlechů činil 9 610, ve srovnání s nejbližšími předcházejícími lety je patrné, že odposlechové aktivity zažívají opět boom. Výrazný pokles počtu odposlechů z roku 2009 na hodnotu 4 571, na kterém měla svůj velký podíl rekodifikace trestního práva hmotného, kdy se nám konečně po více než 40 letech dostalo nového trestního zákoníku, je tak dnes opět již jen snem.

 

Analýza mj. uvádí, že důvodem nárůstu počtu odposlechů jsou nové praktiky zločinců, kteří změnili způsoby páchání trestných činů. Jistě je pravdou, že modus operandi se může měnit či precizovat, ale zarážející pak je, že ačkoliv kriminalita ve srovnání s předchozími lety klesá, počet odposlechů přesto narůstá. Ze statistik vyplývá, že minimálně od roku 2007 je s výjimkou roku 2013 počet nahlášených trestných činů rok od roku nižší. V roce 2014 dokonce poklesl pod hranici 300 tisíc na hodnotu 288 660 (pro srovnání – v roce 2013 jich bylo 325 366). Opravdu je na menší počet trestných činů zapotřebí více odposlechů? To mi přijde nelogické.

 

Za velmi pravděpodobné vysvětlení tohoto stavu považuji spíše to, že si policie velmi ráda zjednodušuje práci. Právě to jí podle hesla „tak nasadíme odposlech a ono něco vypadne… a když ne, nevadí, alespoň jsme se snažili“ tento nástroj totiž umožňuje. Pokud tomu tak skutečně je, jde o skandální přístup a tuto praxi, možná již zaběhlou, není možné nadále tolerovat. Odposlech je velice významným zásahem do základních lidských práv a nadužívání odposlechů považuji proto za nebezpečný trend. Jak tedy tuto situaci řešit?

 

Domnívám se, že snad ani není třeba nějakých zásadnějších legislativních úprav. Problém tkví spíše v tom, kdo současnou úpravu využívá a aplikuje. Jak jsem naznačila, orgány činné v trestním řízení si s užitím odposlechů těžkou hlavu nedělají. Nutno podotknout, že nejde jen o policisty, ale zejména o státní zástupce a soudce, kteří v této oblasti nesou ještě větší odpovědnost, neboť odposlechy povolují a provádějí tak další stupně kontroly oprávněnosti, přiměřenosti, účelovosti a v neposlední řadě i zákonnosti požadavku policisty nasadit odposlech. Uvedená čísla mě utvrzují v pocitu, že stačí najít toho správného státního zástupce, anebo toho správného soudce, a vše hladce projde tzv. „na jedničku“, ať už díky nedbalosti či nezkušenosti dotyčného nebo zkrátka proto, že i on má odposlechy „rád“. Chyba tedy není ani tolik v procesu, ale v lidech, jak už to tak bývá. Proto je tedy především nutné, aby vláda a zejména neviditelný ministr spravedlnosti Pelikán co nejdříve zakročili a důsledně dbali o to, aby v otázce odposlechů byla dodržována pravidla hry a aby k tomuto účelu využili všech kárných prostředků. A v neposlední řadě je třeba posílit i kontrolní roli zmíněného „velkého ucha“ tak, aby bylo velké nejen přízviskem, ale i reálně.